FOTOGRAFOVÁNÍ • CESTOVÁNÍ • MY PHOTOGALLERY • TRAVEL PHOTO • LANDSCAPE • MOUNTAINS
                French Polynesia 

                         Francouzská Polynésie

 

       Francouzskou Polynésii tvoří pět souostroví nalézajících se v Jižním Pacifiku. Jsou to:    Markézy, Tuamotu, Gambierovy ostrovy, Australes a Společenské ostrovy. Hlavním souostrovím jsou Společenské ostrovy . Ty tvoří návětrné a závětrné ostrovy.

 

Návětrné ostrovy : Tahiti, Moorea, Mahetia, Tetiaroa, Maiao

Závětrné ostrovy :  Huahine, Raiatea Tahaa, Maupiti, Bora-Bora

 

      Ostrovy jsou sopečného původu. Kolem nich je rozeseta spousta opuštěných korálových ostrovů - atolů, které patří k nejkrásnějším na světě. Nejznámějším ostrovem, kterému se říká " Perla Pacifiku" je  Bora-Bora. Největším z ostrovů je Tahiti. Jehož hlavním městem je Papeete. Je sídlem vládních úřadů, velkým přístavem a v jeho blízkosti, ve Faa, se nachází mezinárodní letiště.

 

 

                                 

                            Něco z historie Polynésie:

 

     Prvním ostrovem osídleném ve Společenském souostroví byl Raiatea. Prvním  Evropanem, který v r. 1767 objevil Tahiti byl anglický kapitán Samuel Wallis, který s lodí Dolphin zakotvil v zátoce Matavai. Ani ne za rok po něm tu při své cestě kolem světa zakotvil L.A. Bougaineville, který o nadšeném přivítání obyvateli ostrova napsal:

     "  Příval pirog okolo lodí byl tak velký, že jsme měli mnoho obtíží přistát uprostřed davu a hluku. Pirogy byly plné žen ...  většina těchto nymph byla nahá. Ptal jsem se sám sebe, jak udržet při práci uprostřed podívané čtyři sta mladých Francouzů, kteří po šest měsíců neviděli ženu. Nebylo méně nesnadné opanovati se sám ...  Venuše přišla, královna pohostinství. "

     "  Zákonodárci a filosofové ! Přijďte se podívat. Je tu všechno o čem se Vaší fantasii ani nezdálo. Příroda umístila tento šťastný ostrov do nejkrásnějšího klimatu na světě. Ona sama diktovala své zákony. Obyvatelé se řídí podle nich a tvoří pravděpodobně nejšťastnější společnost na tomto světě. Početný lid krásných mužů a žen, žijících společně v hojnosti a zdraví, se všemi známkami největší pospolitosti. Pracují málo, těší se ze všech radostí společnosti, tance, hudby a z lásky. Na jejich oltářích neteče krev, nic není ukrýváno, kult lásky tu nezná tajemství. Sbohem šťastní a moudří lidé!  Buďte navždy tací, jací jste! Nikdy bez požitku nevzpomenu na málo těch chvil, které jsem strávil mezi Vámi. A pokud budu živ, budu oslavovati šťastný ostrov Cytheru ! " 

( Nouvelle Cythere nazval tento ostrov, když jej objevil. Cythere - řecký ostrov zasvěcený bohyni lásky Afrodité .)

 

               ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

                                                          Přílet na Tahiti

      

           ...  opouštíme nádherné ostrovy Nového Zélandu a naším dalším cílem se dnes stane exotická Francouzská Polynésie. Tento let bude trvat  pouhých pět hodin, ale o to bude zajímavější. Přelétneme datovou hranici. Z Aucklandu jsme odletěli v 17:35 a v Papeete přistaneme v 00:35 hodin. Tak to je bomba ! Prožijeme si dnešní den dvakrát. To se nám v životě už možná nikdy nestane.  ...  v dálce, hluboko hluboko pod námi se ukazuje osvětlený ostrůvek. No to jsem zvědavá, jak se na něj kapitán trefí. Myslím si v duchu. " Připoutejte se prosím ! Za chvíli budeme přistávat ", hlásí kapitán. Náš sen  se stává skutečností a my dosedáme na tropický ostrov Tahiti. Citíš to šílený vedro ?, ptám se Petra. " To je od rozehřátých motorů", odpovídá. Jo, kulový ! Je to skutečnost. Čtyřiceti stupňové vedro o půlnoci. A my ? V těžkých pohorách a dlouhých kalhotách. Cítím jak mi stéká pot. Asi sebou šlehnu.  Myslím si . Následuje však takový chaos, že nestačíme chápat.  Vítá nás krásná, mile se usmívající Tahiťanka a podává každému  voníci květ Tiare. O kousek dál  zase vyhrává místní kapela nádherné opojné temperamentní polynéské písně. Šije to se mnou na všechny strany. Konečně přicházejí celníci. Tlačíme se dopředu, abychom byli co nejdříve odbaveni a mohli se převléct .  ... Pozastavuje se nad spoustou razítek v  mém pase a na  závěr buchne další a přeje příjemný pobyt.

 

                            Přes Měsíční moře na Mooreu

 

        ... konečně přijíždí náš trajekt Fast Ferry Tamarii Moorea . Nastupujeme a po chvíli opouštíme zdejší přístav. Vyplouváme a přes  Měsíční moře plujeme směrem na jeden z nejkrásnějšícvh ostrovů, na Mooreu. Postupně, jak se dostáváme na volné moře, začínají si s náma pohrávat vysoké vlny. Naše loď s nimi statečně bojuje. Opouštím klimatizovanou kabinu a vystupuji nahoru na otevřenou palubu. No to je nádhera !  Něco tak krásného si lze jen ztěží představit. Ocitám se jako ve snu. Za námi  vysoké špičaté a sytě zelené hory Tahiti a před námi  silueta Moorey. Po půl hodině vplouváme průplavem Vaiare Pass do překrásné zátoky, kterou tvoří nádherná  tyrkysová laguna s přístavem, za nímž se do vysokých výšek vypíná několik tajuplně tmavých  špičatých vrcholů. Naskakuje mi z té krásy husí kůže. Připadám si jako objevitel neznámého ostrova. Úchvatný to pohled ! Tak a teď je náš. Máme jej na dosah ruky.

 

           ...  autobus nám zastavuje přímo před kempem. " Ahoj ! Chceme se tu ubytovat ", říkám příjemně vypadající recepční. " No problem !", odpovídá. Po nahlédnutí do mého pasu okamžitě jedná. Co se děje ? Myslím si. Ze šuplíku vytahuje sešit se seznamem Pražáků - potápěčů, které tu nedávno měla a ptá se mně, jestli někoho z nich neznám. Bohužel neznám, odpovídám. Praha je veliká. Jeden se jí prý moc líbil a často jí telefonuje. Místní vahine ( žena) je vdaná a vůbec, je jí to fuk. " Koukni na moře ! Je to nádhera !", volá na mě Petr. Zírám jako na zjevení, kam jsme to přijeli a kde budeme trávit zbytek naší dovolené.

 

                                                    

                           Lenošení v ráji ...

               ...   krásně se mi usíná, když slyším, jak pravidelně narážejí silné mořské vlny na korálovou bariéru.  " Střez se sedmé vlny !", říkají domorodci. Sedmá je totiž nejsilnější. A její síla je ohromující, značně slyšitelná. Panuje tu strašné vedro a vysoká vlhkost vzduchu. Bude nám to chvíli trvat, než se zaklimatizujeme. Dobrý byl nápad vzít si sebou moskytiéru, jinak by nás tu asi sežrali komáři. Jsou jich tu večer milióny. Ale jich se bát nemusím. Hlavně že tu nejsou hadi.

 

                ...  ráno připravuji v kuchyňce snídani. Přichází krásný Tahiťan a zdraví mě. Přináší si  ulovenou rybu a bude si ji  připravovat. Pořád po mně pokukuje a usmívá se. Nakukuje mi pod pokličku, jak se říká. Já se tu s vařením moc nepárám. Vajíčka, sůl, pepř ... Jednotlivé přísady mi jen kmitají v rukou. Asi nemůže pochopit tu moji rychlost. Nebo se mu snad líbím ? Navazuje řeč a ptá se odkud jsme, jak jsme se sem dostali a tak ...   Zdejší chlapi jsou opravdu hezcí, urostlí, pořád se usmívají a koukají se po ženských, hlavně cizinkách. Jejich ideálem je prý nic nedělat. Ani se jim nedivím. V takovém vedru, jaké tu je, to snad ani nejde. Ze všech domorodců tu vyzařuje klid, spokojenost, pohoda. Žádný spěch. A proč taky. Peníze jim cizinci přivezou až sem a tak vlastně celá Polynésie žije především z financí získaných turistickým ruchem.

 

            ...  a je tu další polynéské ráno. Vstávám ještě za úplné tmy. Obloha  je plná hvězd. A měsíc ?  Ten je tam taky, ale zdá se mi  nějaký divný. U nás je buď úplněk, nebo tvoří C a nebo D, ale tady je jako miska. Zajímavý jev !  Na pláž přichází domorodec s kytarou. Usedá  a z jeho úst se linou nádherné polynéské písně.  S východem sluníčka se začíná rychle oteplovat a já jdu připravit nějakou snídani.   ... Bum ! To byla rána ! Málem mě z toho kleplo. Těsně přede mně totiž spadl z palmy kokosový ořech. Týýý voe !  Volám na Petra, aby se šel podívat, co přede mnou přistálo. Běží ke mně a velikánský kokosák se okamžitě stává jeho kořistí.   Nožem se jej pokouší  otevřít, ale moc mu to nejde. Běžím pro kameru a vše dokumentuji na video. Kokosový ořech má tři jakoby zalepené otvory. A tak píchá postupně do jednoho, pak do druhého, ale  konečně až  třetí otvor je ten pravý.  Držím v ruce dva pohárky na elixír. Už se nemůžu dočkat, jak ochutnáme a připijeme si na zdraví kokosovým mlékem. Tak a je to. Stálo to trochu námahy, ale povedlo se. Petr mi nalévá do pohárku a sám pije přímo z kokosu.Tak to dělají domorodci.

 

            ...   plavu si ani nevím jak ...  Ale vím. Nejraději na zádech a v pozici mrtvoly. Ano. To je tak, že se položím na vodu, z vody mi vyčnívá jen nos a oči a nechám se  houpat na vlnách. Mé tělo je úžasně lehké a dostavuje se mně  pocit  stavu bez tíže.  Pocit naprostého uvolnění a pohody. Je to přímo " Božský pocit " a to zvláště zde,  v nádherné tyrkysově zbarvené laguně !!!  Nejen ve vodě se cítím božsky, ale celkově pobyt na  tomto ostrově na mě působí  obrovskou pozitivní energií .

 

      Vyrážíme směnit nějaké dolárky a taky koupit něco k snědku. Cestou obdivujeme ve výloze speciálního obchodu překrásné černé tahitské perly. Jsou totiž nejdražší na světě. Tak na to my nemáme. I když dají se tu  koupit i levněji. Samozřejmě jen ty trošičku tvarově nebo barevně  zdeformované. Já osobně po perlách nijak netoužím, ale dnes mi Peťa koupil překrásný perleťový náhrdelník ve tvaru delfína.  Také zdejší perleť je ve světě velmi ceněna a to pro svoji jedinečnou barvu. Barvu  všech odstínů zelené, která přechází až do černa. Cestou zpět se zastavujeme u hotelu Ibiscus a koukáme na kola. Ne, že bychom je chtěli koupit, ale půjčit. Jedním takovým naším snem při plánování expedice bylo - objet celý ostrov na bicyklu.

 

                V tropech na bicyklu aneb

                       nejvyčerpávající cesta mého života

 

          ...   čekáme od půl osmé u hotelu Ibiscus na paní recepční. Včera mi říkala, že přijde kvůli nám  o čtvrt hodinky dříve. Nestalo se tak. Nějak prý to nestihla. Nevadí.  " Toto bude pro Vás, vidím to ", říká mě a já přebírám horáka, třítalíř. Vypadá vcelku dobře, ale jak se mi na něm pojede, poznám za chvíli. " Tak nasedat a jedééém ! "  A jéje. Nejedem. Co je to za přehazovačku? Rozčiluji se. Nějak to nefunguje. A tak málem , již po pár metrech končím v příkopu. Volám na Petra. " Stůj !  Počkej ! " Vrací se. " Co je ?  Pane Bože, co s tím máš ?" Nevím. Nejde mi s tím řadit a brzdy taky nefungují tak, jak bych si přála. No hold, moje kolo je moje kolo. Po chvilce testování se rozjíždíme. Nasazujeme vysoké tempo, jako doma. Je sice už pěkně vedro, ale zatím jedeme jen ve stínu. Silnice tu kopíruje pobřeží. Fouká příjemný větřík. Po zdolání prvních asi deseti kilometrů se dostáváme do zátoky Opunohu. To je jedna ze dvou největších a nejkrásnějších zátok na ostrově. Odbočujeme z hlavní silnice a míříme do hor,  na vyhlídku " Belvedere " , nacházející se těsně pod stěnou nejvyšší hory   " Tohivea "  (1207 m.n.m.)  Objevují se před námi překrásné hory neskutečných tvarů. Připadáme si jako v pohádce. Tady se asi bůh Vulcán pěkně vyřádil, když tvořil tyto horské hřebeny s ostrými hroty jako je Žraločí zub, Jehla v uchu a další. Uprostřed  těchto hor zanechal devět kilometrů široký kráter.  A přesně tady  my teď jsme.  Fotíme a točíme video jak zběsilí.  Napravo  vrchol  Mouaroa , který námořníci pojmenovali  Žraločí zub, Američané jej pokřtili na Katedrálu a také na Bali-Hai, což  polynésky znamená Velká hora. My ale  musíme  pokračovat dál, dál do kopců, nebo tady  umřeme. Začíná být totiž šílené vedro a dusno, jako v prádelně. Mám čím dál větší žízeň. No, Švéd včera večer říkal, že si máknul, ale stálo to za to. Tak do toho !  Petr říká, že nahoru vyjede i kdyby měl padnout. A já ? Beru flašku Isostáru a půlka je hned pryč. Uf !

 

                       Vyhlídka  BELVEDER

 

        ...   začínají serpentiny. Čím jsou častější, tím je stoupání vyšší. Ach jo !  Nedá se ani spočítat, kolik jich už máme za sebou. Cíl se zdá být bez konce. Hořím jak pivoňka, ale jedu. Místy kolo i tlačím. Nedá se to. Tak a teď už tam určitě  budem, myslím si. Ouha !  Pořád nic. Musím nahoru. Teď už to nevzdám. Srdce mi buší jak o závod, div nepraskne. Co to ? Slyším stále opakující se houkání. Říkám si, který blbec se to za mnou řítí jako prase nahoru ? Jen aby to vůbec vyjel. No, jó . Je to jeep a na jeho korbě sedí banda " pakehů " ( pakeha je v polynéském jazyce bílý člověk ). Čumí na mně jako na blba, který šlape do takového kopce na kole. Vy volové ! Vy si ty vaše zadky necháte vozit za ty dolary až do nebe, myslím si v duchu. Pozorně poslouchám, kolikrát ještě zatroubí, než dojede až nahoru. No, chvíli nám to ještě asi bude trvat. Peťa raději vůbec nemluví. Máme toho plný zuby.  Bojuji ze všech sil. Isostar mě zásobuje novou energií. Tý jode !  Koukám a co to nevidím ? Slepice ! " Co to je ?", volám na Petra.  " No, je tu civilizace, tak čemu se divíš !", odpovídá. To tak vysoko někdo bydlí ? " Ano."  No konečně !  Poslední točka a jsme v cíli. Vítá nás jedna z nejkrásnějších vyhlídek v Polynésii -  BELVEDER . Jsme okouzleni okolní přírodou a nádherným výhledem. Jsme těsně pod stěnou nejvyšší hory Mt.Tohivea a dole pod námi mezi dvěma zátokami dominuje monumentální hora Mt. Rotui, která se zvedá přímo od moře do výšky kolem 800 m.n.m. Tak a teď si dáme nějaké občerstvení. No žádný hotel tu nestojí, nemyslete si. Pouze skromná maringotka s pár suvenýry a nápoji. Dávám si Sprite a tři kopečky zmrzliny. Samozřejmě fotíme a vše dokumentujeme na video.

 

     ...  osedláváme naše motorky ( bicykly) a zahajujeme sjezd. Pádíme dolů přímo úprkem. Proud vzduchu mě příjemně chladí. Zjišťuji ale, že můj bicykl nabírá na šílené rychlosti. Ty blázne, říkám si. Tak teď to asi neubrzdím a namelu si hubu. Chytají mě křeče do ruk. Ha ! A mám řešení. Tady v té zátočině to otočím opačným směrem ke kopci a bude. Daří se. Uf !  Klepu se jak ratlík. V  tom okamžiku u mně zastavuje Petr.  A představte si, že on tu jízdu z kopce dokonce filmoval. Musíme jet opatrně, říkám.  ... míjíme stánek s občerstvením. " Pojď, dáme si něco k pití", volám na Petra. A žasneme. Oni tu nabízejí koktejly z čerstvého ovoce podle vašeho výběru. Jdeme do toho. Vybíráme mix:  ananas - papaya. Pohárek, brčko a nádherně linoucí se  vůně nás okouzluje. To má grády ! Něco takového piji poprvé. Zjistili jsme, že je tu v sousedství největší továrna na zpracování tropického ovoce v Polynésii. Loučíme se s obsluhou a jede se dál. Naskakuji na kolo, ale v okamžiku jsem z něj zase dole. " Co je ?" , volá na mě Petr. Musím chvilku počkat, málem jsem si spálila prdel. Černé sedlo se na sluníčku rozpálilo snad na 100 stupňů.

 

                                     Překrásná Cookova zátoka
                         Cook´s  Bay

 

    ...   to byl tedy parádní a hlavně dlouhý sjezd. Jsme na křižovatce. Kudy? Tudy ! Peťa se dívá do mapy a říká: " Vezmeme to zkratkou doprava, do Cookovy zátoky. Bude to tudy blíž, než to celé objíždět." Velice brzy se začíná silnice měnit na prašnou cestu a my se ocitáme přímo v džungli. Ty brďo ! Tady zabloudit, tak nás tu nikdo nenajde, říkám. Vjíždíme do jakéhosi kotle. Je tu šílený parno. Těžko se mi tu dýchá. Je něco po poledni a sluníčko nám dává pocítit svoji sílu. Spaluje mi nos, ruce, nohy. Jsem v koncích, už nemám sil. Tlačím kolo a brblám si, proč jsme raději nejeli po silnici dokola. Koukám před sebe a vidím, jak mě Petr natáčí. Zmírňuji svoje výrazy a říkám mu slušně na kameru : " Kdyby jsem to byl věděl, tak by jsem sem nechodil ". Takovou koupel ve vlastním potu jsem nezažila. " Vydrž ! Ještě kousek a jsme na kopci. Pak už bude jen sjezd ", říká Petr. Naskýtá se nám neskutečně krásný pohled na horu Mt. Rotui. Jsme těsně u její paty. Po pár metrech, na kopci u ananasových plantáží, zastavujeme. Pokládám kolo a vracím se s foťákem ulovit pár snímků. Náhle se přede mnou vynoří z džungle  jeep s plnou korbou domorodců. A já jsem tu sama. No to mám radost ! To se může stát jen mně. Týý vole. Co teď ? Obracím se a rychlých krokem spěchám za Petrem. Míjí mně. Vidím jejich vykulené oči. Koukají se na mně jako na zjevení. Sama  "pakeha" . Co si asi myslí ?  ... jen mě pokynuli a pokračují ve své cestě. Fuj ! To jsem si oddechla.

     ...   řítíme si to z kopce do osady Paopao, která leží na břehu překrásné Cookovy zátoky. Dříve se jmenovala stejně, ale později byla pojmenována po Jamesi Cookovi, který tu v září r. 1770 zakotvil. Vidím již v dálce spoustu dětí a otáčející se autobus. Přijíždíme blíž. Koukají na nás a hvízdají. Stali jsme se tu středem pozornosti. Pakeha na bicyklu v pravý poledne, kdy se tu každý sotva vleče, to se tu zřejmě často nevidí.   

 

                             Ještě se vrátím ...

 

 

     ... a je tu čas odjezdu. Se všemi našimi zavazadly se vláčíme na recepci, čekat na autobus. Ten však nepřijíždí. Čeká tu s námi nějaký Ital a je celý nervózní. Jestli prý nestihne trajekt na Tahiti, tak mu uletí letadlo. Ještě, že my odlétáme až v noci. Ze zkušenosti  si dáváme raději časovou rezervu.   ... a hele ! Místní hoši, černí Polynésané odjíždějí z kempu. Zastavují u nás a loučí se s námi. Podávají nám ruce a já, k velkému překvapení, dostávám od jednoho z nich krásný červený ibišek do vlasů. A mezi tím zaslechnu, jak se mě ptá, jestli jsem vdaná. Nestačím mu v tom zmatku ani odpovědět, poněvadž přijíždí konečně náš autobus a všichni odjíždějící se navzájem loučí. Nakládáme batožinu a usedáme na zadní sedadla. Tak, ještě zamávat a jedéém !  Přijíždíme do přístavu. Náš trajekt tu ještě kotví, tak rychle kupujeme lístky a během  pěti minut odplouváme.  Zůstáváme na palubě.  Pomalu proplouváme úzkým průplavem. Ach jo !  Loučení je smutné. A tak, za zádí naší lodi mířící do Papeete, za obrovského hukotu tryskových motorů, hltáme poslední pohledy na pláže, lagunu, hory a nakonec na celý ostrov.

 

 

  "  Parahi, nana Moorea ! "         " Nashledanou Mooreo ! "

 

 

                                                                                                            Helena

 

 

 

                                                       

                                                                                            

 

17.02.2014 17:38:33
bilkovahelenaph
Copyright © 2009-2018 Helena Bílková. All rights reserved.

All published photographs are protected by copyright law. Their further use is possible only with the permission of the author.
Na všechny fotografie a články se vztahují autorská práva. Další šíření, kopírování nebo jiné použití je možné jen se souhlasem autora.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one