FOTOGRAFOVÁNÍ • CESTOVÁNÍ • MY PHOTOGALLERY • TRAVEL PHOTO • LANDSCAPE • MOUNTAINS
       
    
DOBRODRUŽSTVÍ

               POD  JIŽNÍM  KŘÍŽEM 

              A
dventures under the Southern Cross

 

 

      Nový Zéland mě okouzlil svou panensky nezpustošenou krajinou, klidem a pohodou. Je to stále zelený ostrov nacházející se v Jižní části Pacifiku, představující se zvláštní  až drsnou krásou. Je pravděpodobně pozůstatkem obrovské původní pevniny zv. "GONDWANA" , od které se v pradávných časech odtrhl. Tvoří jedinečný přírodní ráj na druhé straně naší zeměkoule - u našich protinožců. Toto největší souostroví v jižní části Tichého oceánu má snad vše co mu příroda mohla nadělit. Jsou to hory, ledovce, jezera, vulkány, písečné pláže, korálová pobřeží, fjordy, ale i krásné zelené pastviny se stády ovcí. Žijí tu velice příjemní, milí a pracovití lidé, z nichž vyzařuje  takové zvláštní fluidum. Procestovali jsme a poznali oba dva ostrovy,  Severní  i Jižní. Měli jsme na to poměrně dost času a poněvadž jsme cestovali jen ve dvou, tak jsme si vše řídili a organizovali sami. O to víc, na tuto pro nás tak odvážnou cestu,  vzpomínám.  

                                                                                   Helena

 

  •   Cesta pod Jižní kříž - nejdelší cesta mého života   •

      Teprve v Praze na letišti mě dochází, že tahle cesta asi nebude žádná  "legrace". Vždyť vydat se  "na sólo"  na druhý konec světa se odváží jen zkušený a otrlý cestovatel. Dál už nic neexistuje. Jen cesta na Měsíc. Počet kilometrů, který uletíme, bude ve skutečnosti větší než činí celý oblet naší zeměkoule.

      Konečně sedíme v obřím Jumbu. Tak vzhůru do oblak !  Čeká na nás "adrenalinový bombónek"  v podobě sedmadvaceti hodinového klouzání v luftu, rozděleného do tří etap. Pětisettunový kolos se dává do pohybu a my nabíráme na  rychlosti.  Následuje fascinující pocit, nával adrenalinu.  Miluji ho.  V tomto, pro mě velice vzrušujícím momentě, momentě odlepení se stroje od Matičky Země, pronese Petr ochromující větu: " Mám dojem, že se málo rozjel."  V tom okamžiku by se mě byl krve nedořezal. Kdybych neseděla, určitě bych šla do kolen. To, co mu odpovídám, raději nechtějte ani slyšet. Postupně se seznamujeme s posádkou smíšených pletí, která nám předvádí, jak si počínat v případě nouzového přistání na moři. Pane Bože ! Snad to nebude nutné. Myslím si v duchu. Ale to: " Co kdyby ?", je otazníkem pro všechny, kteří se tímto letem odevzdávají do vůle Boží.

      Tak a je tu poslední etapa naší přenáročné cesty. Opouštíme Los Angeles a naše Jumbo s námi míří přímo nad obrovské tmavě zbarvené nekonečné vody Pacifiku. Letíme západním směrem a tak pozorujeme západ slunce. Brzy začíná tma. Cítím se šíleně unavená. Po večeři zabírám  tři volné sedačky a vyčerpáním usínám. Než se mi však toto  podaří, musím si naprogramovat mozek tak, že místo v letadle za  neustálých turbolencí, sedím v autobuse a jedeme po hluboce vodou vymletých dírách silnicí. A věřte mi. Funguje to ! 

      Pomalu se rozednívá. Jdu provést očistu. Mám totiž obavu, že už se v zrcadle vůbec nepoznám. Velká únava se nám  vryla do tváří. Po snídani netrpělivě vyhlížíme pevninu. Dost dlouho ještě trvá, než se nám podaří v dálce zaregistrovat  oblačnost, která ji předem signalizuje. Ano, konečně !  " Země dlouhého bílého oblaku" - AOTEAROA, jak ji nazvali původní obyvatelé, je před námi.  Jen menší průlet oblačností a naše letadlo dosedá na mezinárodním letišti v Aucklandu. Zažíváme nepopsatelnou radost z dosažení vysněného cíle naší expedice.

                                                                        

 

   •••  konečně se po hodinovém celním ceremoniálu spojeném s naším příletem na ostrov dostáváme ven, před letiště. Zakončili jsme tak cestu, která započala v pátek ráno v Praze a končí dnes v neděli v 7 hodin ráno zde, v Aucklandu.  Koukám jak z jara. Nepochopitelné ! Jako první mě tu dojímá krásně provoněný čistý vzduch. Ranní slunce, všude kolem nádherná zeleň, čisto. To je balzám pro tělo i duši po tak vysilujících trampotách. Paráda !  Cítím jak moje tělo dopuje  zdejší pozitivní energii.  No, prostě a jednoduše: Máme tu rázem ze zimy léto, přestalo nás všechno  bolet, hormony se kumulují ... Poklekám k zemi  a symbolicky ji líbám. To proto, aby k nám byla přívětivá  a dovolila nám vrátit se sem  ve zdraví. Tak a jdeme do toho !  S obrovskou radostí vyrážíme do cizího světa, odkázáni jen sami na sebe. Teď se ukáže, zda jsme se doma na tuto cestu dostatečně připravili.

 

         •••  "  KIA  ORA  !!! "   •••     Vítejte !  (maorsky)  

                                     

      

 

     ... Vyrojilo se tu rázem kolem stovky lidí. Pravděpodobně připluli trajektem  ze Severního ostrova. Během chvilky přijíždí asi sedm autobusů. Petr blekově zjišťuje, který je ten náš. Paráda!  Zabíráme  konečně taky jednou přední místa, abychom měli lepší výhled.  Těsně před odjezdem se řítí na sousední  místo nějaký  podivín.  Šermuje tady svým neforemným zavazadlem a jakousi dlouhou tyčí. K velkému překvapení nás všech, kteří sedíme vpředu, si natahuje svoje nohy se zablácenýma botama přes zábradlí. Fuj ! Ty jsi ale machr, myslím si.  Stále něco vykřikuje na řidiče . Ten z něj začíná být pěkně nervózní. Očkem pozoruji , jak na nás pořád čumí. Nemyslím si, že bych jej já samotná  zaujala. Po chvíli se odvažuje a ptá se mě, odkud že to jsme a jakou  řečí to mluvíme, že nám vůbec nerozumí. Říká, že ovládá několik jazyků, ale ten náš ještě nezná. Tak mu sděluji odkud jsme. Je z toho celý nějak  rozhozený a říká: " Tak až z takové dálky jste sem přijeli. Aha. A jak jste sem jeli ? "  Přiletěli jsme letadlem, odpovídám. " A kudy ? ", rozvádí hovor. No, letěli jsme z Evropy přes Atlantický oceán nejříve do Ameriky, do Los Angeles a pak přes Pacifik, sem na Zéland, odpovídám. Nějak mu to nebere. " Tak ať se vám tu líbí ! ", ukončuje hovor.  A konečně dal pokoj.  ...

 

    ...  Nejočekávanější místo našeho putování je Královnino město - QUEENSTOWN. Leží v srdci Jižního ostrova,  " Ostrova nefritové vody " . Je to město prvních zlatokopů, město dobrodruhů.  V současnosti s největším množstvím dobrodružných aktivit na Novém Zélandu. Vítá nás město, ležící na březích překrásného jezera Wakatipu, obklopené ze všech stran vysokými horami.

 

    ... Je nádherná tichá noc. Dnes máme konečně poprvé možnost pozorovat rozzářenou oblohu Jižní polokoule. Je úplně jiná, než ta naše. Je přímo magická, fascinující !!! A to nejen souhvězdím, ale i viditelností a blízkostí  všech hvězd  včetně Mléčné dráhy. Něco takového vidím poprvé v životě. Zpočátku  trochu  zmateně hledáme  " to nejvzácnější ". To , na co jsme se k protinožcům moc těšili. Na souhvězdí  Jižního kříže.  A hele ! Je přímo nad námi. Jak přesné je umístění jeho čtyř hvězd, které magicky přitahují naše oči. Než si přesně zafixujeme jeho polohu,  putuje dalekohled  z ruky do ruky. Je dost problém se mezi tolika hvězdami vyznat. Tak a ode dneška jej budeme pozorovat každý večer,  pokud to zdejší proměnlivé počasí dovolí. Nevíme totiž, zda se nám to v životě ještě někdy podaří. Ale určitě se s ním ještě brzy setkáme na Tahiti  ...  ( tam budeme pokračovat ) 

 

 

   ...  Probírá mě ze spánku strašný pocit. Pocit ohrožení, strachu. Naskakuje mi husí kůže. Kurňa !  Co to je ? Co se to se mnou jen děje ?  Poněvadž spím vždy na zádech, registruji několikrát po sobě jdoucí škubnutí. Takový otřes země. Bleskurychle si uvědomuji, že vlastně spíme na úpatí vysokých hor  ( ve stanu ) a ještě k tomu přímo v tektonickém zlomovém pásmu. A o to víc začínám panikařit. Dovedete si představit, co se člověku v tom momentě honí hlavou ? Co dokáže jeho mozek během pár sekund vyprodukovat k tomu, aby si  zachránil holý život ?  Jenže, jak se  koukám,  Petr si tu klidně chrupká. Budím ho.      " Cítíš, jak se s námi chvěje země ? ",  táži se ho. " Prosím tě, co blbneš? Proč nespíš ? ", odpovídá klidně. Velice rozrušena opět uléhám a s obavami očekávám, zda  se nebude něco podobného opakovat. Naštěstí  již  k žádným otřesům  nedochází. Tak nevím. Jsem  blázen ?  Nebo se mi to všechno jen zdálo. Ba ne. Až po návratu domů jsme se dozvěděli, že skutečně toho dne došlo v oblasti mezi Austrálií a Novým Zélandem k zemětřesení ...

 

 

  ...  SHOTOVER JET TURN  Otáčka o 360 stupňů v plné rychlosti. Největší ekšn na Zélandu. Super vzrušující jízda tryskovým člunem na jezeře Wakatipu a po řekách Kawarau a Shotover River. Musí to být paráda, říkala jsem si, když nám tuto atrakci předváděli formou videa v letadle. Teď  tu stojíme na březích jezera v Queenstownu a já po přechodném váhání, zda jet či ne,  se rozhoduji k akci. Tak a jdeme do toho ! Oblékáme červené záchranné vesty a po instruktáži vyrážíme. Samozřejmě, že všichni chtějí jet rychle, když se nás driver ptá. " A  pořádně se držte ! ", několikrát opakuje.  A ne, nadarmo. Motory o kubatuře osmi litrů s náma budou létat skoro nad vodou.  Uděláme si cvičně pár otáček, říká. Vytáčí motor na maximum. Člun se zvedá jak splašený kůň. Rázem odbočuje do leva  a řítí si to s námi přímo na skalnatý břeh.  Zakroužením ruky nad hlavou naznačuje, že se máme připravit na první otáčku. Člun se téměř na místě zastavuje a prudce se otáčí téměř o 360 stupňů .
 

                                                                                                         

      Uf !!! No to je nářez !  Málem jsem vyletěla ven. Nestačí se držet jen rukama.  Musím si ještě zapřít nohy pod kapotu. Objíždíme bóji v blízkosti poloostrůvku zleva a pokračujeme dále po jezeře. Ještě několikrát opakujeme již známý adrenalinový bombónek.  Po chvíli pak opouštíme Queenstownskou zátoku a zajíždíme k molu, kde přesedáme do jiného člunu. Člun je o něco menší, ale o to výkonnější. Blížíme se k ústí řeky Kawarau. Už v dálce vidíme známý kamenný most a za ním splav. Šílenou rychlostí se řítíme přímo na mostní  pilíř.  Brzdi !  Co to děláš ?  Uhni ty woe !  Myslím si v duchu. Srdíčko mám až v krku. Ale driver nás chce tímto  zřejmě vytočit na maximum.  Těsně před ním uhne a my jen tak tak prolétneme kolem .  V mžiku padáme. " Jako ve výtahu ! ", říká. Splav jsme přelétli, jak s rogalem.  Nějak mě to pozvedlo žaludek. Kličkujeme meandry řeky a dost natěsno míjíme skalnaté břehy. Vlasy létají na všechny strany a z očí mi tečou slzy.  Přichází otočka a chrst ...  Všechny  na levé straně smáčela vlna.  Jsou mokří, ale smějí se. Je to úžasné !  Myslím ty jeho nápady a chytáky, kterými nás neustále  a hlavně nečekaně překvapuje. Pokračujeme dál , až tam , kde se do řeky Kawarau  vlévá  řeka  Shotover, po níž je pojmenována tato adrenalinová atrakce. Odbočujeme na ni. Plujeme proti jejímu dost silnému proudu. " Všichni se pořádně držte, jedeme do kopce ! " říká.  Motor řve jak zběsilý. Skáčeme různě přes peřeje, létáme sem a tam.  Koryto řeky se v těchto místech začíná rapidně zužovat a proud nabírá čím dál na  větší intenzitě. Tak ..., myslím si. Tady by to bylo o hubu i na raftu. " Dál již nelze pokračovat. Dál je to jen pro rafty ! ", křičí na nás. Otáčíme se a necháváme se chvíli nést proudem vody. Hraje si s námi jako s krabičkou od sirek ..... 

 

             No konečně jsme tady, říkám Petrovi. Pohlídej batožinu, musím rychle na WC. Proboha ! Oba jsou obsazené. Čekám. Pět minut, deset minut, ale nikdo nevychází. Je mi to divné. ... Dělej ! ... No, dělej přece ! Myslím si v duchu. No tak ...  Jsem netrpělivá. Klepu na dveře. " Je tam někdo ? ", ptám se. Ale nikdo se neozývá. Chytám za kliku. No co to je ? Nejde otevřít. Chytám za druhou, totéž. To není možný. Začínám jednat, poněvadž moje velice žávažná situace mě k tomu přímo nutí. Poněkud větší silou tahám za kliku v domnění, že plechové dveře se zasekly. Ale co to ?  Koukám naráz vyděšeně. Dveře mi málem spadly na nohu. No potěš mě pr ...l ! To jsem tomu dala.   ...  Opírám dveře o futro a rychle pryč. Vůbec mě nenapadlo, že dveře s klikou budou nahoře zavěšeny v kolejničce.
 

 

 
 ...  Tak a Vaucher máme v kapse. Zítra vyrážíme. Čeká nás plavba lodí fjordem      " Milford Sound ", který je označován za jeden z přírodních divů světa. Už se moc těším. Dnes již toho máme dost a tak raději odcházíme do kempu. Rapidně se ochlazuje. No to bude veselá noc !  Zapalujeme svíčku, kterou Petr staví do uříznuté plastové láhve od pití. Svítí krásnou křiklavě zelenou barvou. Oblékám na sebe skoro vše, co tu mám a uléhám do spacáku. Jo, ještě musíme natáhnout budíka, abychom ráno nezaspali ... " Tak dobrou ! ", přejem si navzájem. A je tu ráno. Jsme vzhůru dřív než stačil budík zazvonit. Odcházíme na smluvené místo, kde by nás měl řidič s autem vyzvednout. Jenže postupně se situace začíná vyvíjet kapku jinak než jsme si představovali. Začínáme být trochu nervózní. Čekají tu nějací lidé. Možná pojedou s náma, myslíme si. Zjišťuji, že zdejší čekající lidé jsou Němci. Ptám se jich, zda jedou též na Milford. " Ano, jedeme ", odpovídá jeden z nich. To nás trochu uklidňuje. Blíží se sedmá hodina.  Napálili nás ! Konstatujeme. Tak už se to dostalo od nás až sem, říkáme si. Pokračujeme v úvahách a naráz mě svitlo : " Co, když se na dnešek posouval čas ? Období by tomu odpovídalo, ale opačně než je tomu u nás. Zde totiž začíná podzim ", říkám Petrovi.  Pět minut po osmé přijíždí taxi. " Hallo Ladys and Gentlemans ! ", zdraví nás řidič. " Kde jste tak dlouho ? " , táže se jeden z Němců.        " Dnes se posouval čas a taky jsem chtěl, abyste tu byli všichni " říká řidič. No to je góóól ! Už jsme měli nahnáno. Sedáme a odjíždíme před kancelář Fiordland Travel do centra Queenstownu.

 


   ...  Počasí nám přeje. Asi jsme byli moc hodní. Vyrážíme na jednu z nejkrásnějších a taky nejnáročnějších etap naší cesty vedoucí přes Haast Pass na Západní pobřeží. První zastávkou je Wanaka. Je podobná Queenstownu. Úchvatný pohled se nám nabízí na nádherné jezero ležící asi sto metrů pod námi , v němž se nehnutě a přímo magicky zrcadlí kulisy okolních hor se svým  nejvyšším vrcholem Mt. Aspiringem. No, s takovým jevem  jsem se  na vlastní oči ještě nesetkala. Točíme, fotíme o sto šest. Cesta průsmykem je fascinující. Překonáváme nejvyšší bod trasy a začínáme pomalu klesat. Úsek asi tří kilometrů jedeme doslova krokem.   " Zde je nejnebezpečnější úsek cesty ", sděluje řidič autobusu. Je průjezdný jen pár měsíců v roce. Přijíždíme k mostu. " Vystupte si prosím ! ", říká řidič a pomalu jej, skoro krokem, s tímto kolosem přejíždí. V přestávce scházíme zhruba deset minut džunglí dolů k nádhernému asi tak dvacetimetrovému vodopádu. Před ním se v celé své kráse  předvádí ve svých barevných spektrech duha. Je tu pořádně vlhko. Tak a nastupovat !  Po pár kilometrech jízdy vidíme v dálce konečně  oceán. Jsme na West Coast čili Západním pobřeží Jižního ostrova. Na chvíli zastavujeme, abychom se pokochali pohledem na vysoké bílé útesy skalisek vystupujících zde přímo před námi  z hlubokých tmavých vod Tasmánského moře. Toto pobřeží je svou divokostí úplně odlišné od východní a centrální části ostrova. Západní část si dosud zachovala gondwanskou zvířenu i rostlinstvo. Přežily listnaté lesy, primitivní jehličnany podobné borovicím, dále stromové kapradiny, plavuně a přesličky. Cestou na sever konečně taky spatřujeme na vlastní oči nejvyšší horu Nového Zélandu -  Mt. Cook , maorským názvem " Aoraki " , vysokou 3.754 metrůNaše jízda západním pobřežím končí u  ledovců, které jsou zde světovou raritou. Modrobílý  ledovec je tu ve výšce kolem dvou set metrů obklopen z obou stran temně zeleným deštným pralesem. A my ? Vystupujeme v horském a ledovcovém středisku  Franz Josef Glacier.

 

 

 

  ...  Chatky jsou obsazené a tak míříme do areálu pro stanaře. Je tu jen jeden stan. Alespoň bude klid, říkám si. Máme plochu o průměru čtyřiceti metrů jen pro sebe a všude kolem nás jen neprůchodná džungle. Kapradiny tu dosahují obrovských rozměrů. Nevím proč, ale z takového porostu jde přímo strach. Ale jaký strach ? Vše pomine, když si uvědomím, že tu žádní jedovatí živočichové ani predátoři nežijí. Jsou tu jen komáři a ti konají své. A je tu večer. Opět pozorujeme na temné obloze hvězdy. Marně hledáme Jižní kříž. Pravděpodobě je skrytý za mohutnou hradbou třítisícových hor. Uléháme a spíme celou noc. Brzy ráno vyrážíme na trek, k ledovci Franze Josefa. Hned za hlavní silnicí visí cedule oznamující, že tato cesta není vhodná pro pěší. Je to ale tudy nejblíž. Tak jdeme. Po prvním mihnutí se osobáku kolem a oblacích prachu je mi vše jasné. Dochází k hlasité diskuzi zda jít či nejít. V tom se z čista jasna řítí autobus. " Kam ty se sem hrneš ! ", komentuji. Jenže řidič náhle zastavuje kousek od nás. " Chcete svézt ? ", křičí na nás. Jo, jasně. Díky. Usedáme na přední volná sedadla. " Odkud jste ? ", ptají se nás. " Z Evropy, z České republiky." odpovídáme. Jsou z toho viditelně překvapeni. Jo, taky se ptají, zda je u nás sních a zda máme ledovce. Z parkoviště rázně vyrážíme na trek. Okolní příroda vypadá jako bychom se ocitli v pravěku. Hustým porostem a úzkou  cestičkou se asi po kilometru chůze dostáváme na konec lesa. Před námi se objevuje stovky metrů široké koryto jehož středem protéká řeka. V dálce se plazí ledovec. Hory za ledovcem dosahují výšek přes tři tisíce metrů. Postupně se údolí začíná zužovat.  Okolní kopce hustě porostlé bujnou vegetací se prudce zvedají. Míjíme několik překrásných vodopádů s barevnou duhou. A jsme u cíle ! Parádní scenérie !!! Mohutný modrobílý ledovec obklopený z obou stran temně zeleným děštným pralesem a modrou oblohou nás fascinuje  ...

 


 

 
... procedůra odbavení tu probíhá jako na letišti. Nacházíme se v Greymouthu na nádraží a čeká nás unikátní cesta přes Novozélandské Alpy "Tranz Alpine Expresem"  do Christchurchu. Patří mezi šest nejlepších scénických vlaků na světě. Budeme překonávat převýšení 737 metrů. Vlak přijíždí téměř přesně na čas. "Tak nastupovat !", sděluje výpravčí. Dobře, jdeme na to. Paráda !  Koberce, obrovská panoramatická okna, klimatizace a čtyři sedačky se stolkem. Bereme svoje místa a s napětím očekáváme odjezd. Dvě lokomotivy vpředu, dvě vzadu. Vlak se dává do pohybu a pomalu se šouráme k výšinám. Míjíme jezero Brunner, koukáme na překrásnou okolní přírodu s vyhlídkou na oceán. Po hodině a půl přijíždíme do Otiry. Teprve nyní začíná to nejvyšší stoupání. Blížíme se k tunelu , k   Arthur´s Passu. Po půl hodině jsme venku. Tak a jedeme s kopce. A to do slova. Řítíme se takovou rychlostí, že začínám mít strach, aby vlak náhodou  nevykolejil. Příroda je tu fantastická, míjíme nejdelší řeku na Zélandu - Waimakariri River. Pomalu se začíná stmívat. No to je opravdu nářez !!!  A jsme na místě. Vítá nás Christchurch. " Tak co? Bereme  taxíka, nebo to zvládneme pěšky ? ", ptám se Petra, když zjišťuji, že sem žádný autobus nejezdí.  " Jdeme pěšky, vždyť je to kousek !", odpovídá. Ověšeni těžkými batohy vyrážíme směrem do South Hagley Parku. Abychom jej nemuseli celý obcházet, bereme to přímo přes trávu a keře. Je tma jako v pytli. Snažíme se udržovat správný směr. " Doufám, že nás tu nikdo nepřepadne !" , říkám. " Do prdele, tak jsme došli ! ", říká hlasitě Petr. Málem jsme skončili v potoce. Co teď?  Kudy, tudy ...  Jdeme vlevo a po chvíli přicházíme k mostu. Je tu nějaký dům. Obcházíme jej a po chvíli jsme venku z parku. Jsme na Riccanton Ave, která rozděluje park na dvě poloviny. Teď doprava a dostaneme se do centra. Nedá mi to a ptám se jedné kolemjdoucí paní na Herefort Street, čili ulici, kde máme v YMCA zajištěno ubytování. " Jste kousek odtud ! " říká paní a podává radu. Tak a jsme na místě. Slečna si myslela, že už nepřijdeme. Bereme klíče a jdeme na pokoj. Dlouho do noci nemůžu usnout. Mozek pracuje na plné obrátky a přebírá si tu dnešní spoustu nových informací a zážitků.

                                                                                    Helena

                                                                                                              

  

NAŠE EXPEDIČNÍ CESTA PO  NOVÉM  ZÉLANDU : 

                   Our expedition itinerary trip to New Zealand:

 

AUCKLAND: Kelly Tarlton´s

                 

 

 Our expedition itinerary trip to New Zealand:  

 

 

     AUCKLAND  ►  WELLINGTON  ►  PICTON  ►

    KAIKOURA  ►  CHRISTCHURCH  ►  LAKE TEKAPO  ►

    MOUNT COOK  ►  QUEENSTOWN  ►  TE ANAU  ►

    MILFORD SOUND  ►  QUEENSTOWN  ►  WANAKA  ►

    HAAST PASS  ►   HAST  ►  FRANZ JOSEF GLACIER  ►

    HOKITIKA  ►  GREYMOUNT  ►  ARTHUR PASS  ►

    CHRISTCHURCH  ►  KAIKOURA  ►  PICTON  ►

    WELLINGTON  ►  PALMERSTON  ►  TURANGI  ►

    TONGARIRO NP  ►  TAUPO  ►  ROTORUA  ►

    AUCKLAND

 

 

 

 

 

 

            Celkově jsme nacestovali  neuvěřitelných  47 000 kilometrů. Ale tím nejcennějším, co jsme si přivezli domů, byly nové poznatky a  zážitky, které zůstanou na vždy zafixovány v naší mysli. Odtud nám je nikdy nikdo neukradne.       

                                                                                                Helena

 

     We traveled an astounding 47 000 kilometers. We brought home a new knowledges from distant lands and experiences that will remain forever locked in our mind.

                                                   

                                                                                                 Hellen

 

 

   

 










 

    

             

 

17.02.2014 18:40:59
bilkovahelenaph
Copyright © 2009-2018 Helena Bílková. All rights reserved.

All published photographs are protected by copyright law. Their further use is possible only with the permission of the author.
Na všechny fotografie a články se vztahují autorská práva. Další šíření, kopírování nebo jiné použití je možné jen se souhlasem autora.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one