FOTOGRAFOVÁNÍ • CESTOVÁNÍ • MY PHOTOGALLERY • TRAVEL PHOTO • LANDSCAPE • MOUNTAINS

Cesta k Everestu

 

 

          CESTA  K  EVERESTU

    "  EXPEDITION  HIMALAYA  •  2010  "

 

                                                       

      Moje touha vidět na vlastní oči nejvyšší pohoří světa a splnit si tak svůj dávný sen, vyústila k definitivnímu rozhodnutí:

  Vyrazíme  na  " Expedici Himalaya "  sami dva , bez cestovky, bez nosičů a bez průvodců. Bude to sice  náročné tahat na zádech těžký bágl, ale budeme svobodni, na nikom nezávislí. Času bude dost a tak jen doufám, že nám tamní bohové dopřejí uvidět alespoň jeden ze svých nejvyšších himlájských velikánů. Nejdůležitější podmínkou pro úspěšnou expedici je, důkladně se na cestu připravit.      

                   oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

         ... a je to tady. Dnes balíme. Po zemi se povalují různé věci, které se nám do batohu ne a ne vejít. Batoh máme každý jen " jeden " a tak děláme definitivní selekci. Co je nejnutnější vezmeme, co ne, necháme doma. Hlavní věcí je fotovýbava a vlastní zdroj energie pro dobíjení baterek. 
       Ověšeni bahoty a fotoaparáty vyrážíme směr letiště - Ruzyně. Odbavení probíhá v pohodě a po chvilce čekání nastupujeme na první etapu naší cesty, kterou je let do Frankfurtu. Tak a konečně sedím. Všechny starosti ze mě spadly. Miluji start. Miluji adrenalin. Motory se roztáčejí na plné pecky, odbrždění a obrovská síla nás tlačí do sedaček. Po chvíli se vznášíme nad Prahou, jako ptáci. Let netrvá dlouho a tak po hodince přistáváme.  Zde to již známe. Letiště je obrovské a tak raději pomalu jdeme na tranzit, k odbavení do Qataru. Letadlo Qatarských Aerolinií je připravené a můžeme nastupovat. Sedám si k oknu. Po chvíli jsou všechna místa v letadle obsazena. Tento let bude delší. Letíme směrem na východ a tak den brzy končí a přichází noc. Koukám na monitor a vidím mírné vybočení z trasy. " Kam letí ?", ptám se Petra. "Zřejmě kvůli bezpečnosti se vyhýbá Sýrii", říká Petr. Cesta uběhla jako voda a přistáváme v Doze, v Qataru na Arabském poloostrově. Při výstupu z letadla dostáváme pořádnou ránu pěstí v podobě neskutečně horkého vzduchu. Nedá se tu vůbec  dýchat. Naskakujeme rychle do přistaveného letištního autobusu a ten nás obklikou přiváží k terminálu. V hale jede naplno klimatizace. Brrr !!! Tady je zima.  Teplotní rozdíl je markantní, ale mě to vyhovuje. Mám na sobě dlouhé kalhoty a na nohách pohory. Je tu úplně jiný svět než ten náš evropský. Arabové se nadnášejí ve svém bělostném oblečení a jejich ženušky halí černé hábity. Dlouho tu nečekáme a odcházíme raději k naší odletové GATE. Po kontrole nás autobus opět veze k letadlu, které nás dopraví do cíle. Do Kathmandu v Nepálu. Vstupujeme dovnitř. Ukládáme svoje věci do skříněk a koukáme, jak se z nich valí hustý bílý dým. Ještě jsme si ani nesedli a už tu asi hoří, nebo co ? Petr se tuto atmosféru pokouší zachytit svým fotoaparátem. Něco takového vidíme poprvé. Vzniká to teplotním rozdílem. Letadlo se pomalu zaplňuje a po chvíli jdeme na  " take off ".  Těžký obr se odlepuje od země a unáší nás do výšin. 
Božský to pocit ! Pod námi se objevují monstrózní, různými barvami nasvětlené, stavby. Tu a tam zahlédneme v moři i osvětlenou vrtnou plošinu. Po občerstvení se snažím na chvíli usnout. Poměrně brzy začínají olizovat krajinu pod námi první sluneční paprsky. Netrpělivě čekám, kdy se na horizontu objeví nějaké hory. Ale marně. Let bude trvat  ještě dost dlouho. Chystá se snídaně. Mám už docela hlad. V tom najednou vidím daleko daleko z mraků vystupovat hory. " Vidím je ! Vidím Himaláje ! " , říkám Petrovi. Jako utrženi z řetězu lovíme bleskurychle naše fotoaparáty a dohadujeme se, kdo bude u okna. Pár snímečků se nám podařilo ukořistit. Kapitán hlásí, že budeme přistávat. Prolétáváme husté tmavé mraky a přistáváme na mezinárodním letišti Tribhuvan v Kathmandu, v Nepálu. 
 

             NAMASTE !   KATHMANDU !

 

Foto: Lukla, airport

          ...   vítá nás hlavní město Nepálu, Kathmandu. Nejdříve si vyřizujeme víza a pak si jdeme vyzvednout naše bágly. Kupodivu jsou tady. To je radosti. Vyrážíme ven. U brány nás zastavuje celník a chce vidět odbavovací lístky s čísly našich zavazadel. Jsem tím úplně vyvedena z míry. To je poprvé za celou dobu mého leteckého cestování, že někdo kontroluje, zda opravdu odnáším z letiště svoje zavazadlo. Ano, vše je v pořádku a pouští nás ven. Za plotem vidíme cedulku s našim jménem. Čeká tu na nás borec, který nás má odvézt do hotelu. Paráda !  Během půl hodinky máme svůj pokojík a únavou oba padáme na postel. Dnes jen odpočíváme.

     Ráno se vydáváme do centra vyzvednout letenky do Lukly a taky směnit dolary. Máme štěstí. Kapli jsme venku na šéfa jedné společnosti a ten nám vše zařídil. Letenky, permity pro vstup do NP. i výhodnou směnu peněz. V horách je třeba mít drobné a tak máme každý balík pětistovek. Ptá se nás na všechno možné, co bychom měli mít sebou do hor. Je překvapen tím, jak jsme vybaveni. Na nic jsme nezapoměli. Tak, a už se těším do hor. Zde, v Kathmandu je přes třicet stupňů tepla. Vedro jako v prádelně. Na pokoji ještě jednou přebalujeme batohy a objednáváme si na ráno na šest hodin taxíka na letiště. 

      Za pět minut šest už čeká před hotelem. Nastupujeme a odjíždíme na letiště. Proplétáme se různě uličkami až konečně zastavujeme. Na letiště to ale vůbec nevypadá. Vystupujeme. Petr platí za cestu a já zjišťuji, že můj bágl už má na zádech nějaký domorodec a jde s ním k hale. Volám na Petra a ten zděšeně říká, že jeho batoh nese zase támhle ten chlap. Zastav, dej to sem ty hajzlíku ! Běžím za ním a Petr taky. Událo se to všechno během pár vteřin a my nemůžeme pochopit v jaké rychlosti ty naše batohy z kufru auta vyzvedli. Samozřejmě nám je nechtěli ukrást, jen si potřebují vydělat pár rupií na živobytí. Před vstupem do haly batohy sundávají a natahují ruku. "Kolik chceš ?" Ptá se Petr. "Tisíc !", odpovídá. To víš, že jo. Ha, ha, ha ... Zkouška cizinců !!! Na letišti je hrozný zmatek. " Příští let je váš ! "Odpovídá na moji otázku, kdy máme jít na odbavení zavazadel, místní pracovnice. Ale vypadá to, že dnes kvůli počasí nic létat nebude. To je v prdeli. Ale dalo se to čekat. Do rána lilo jako z konve. Po hodince čekání zaslechneme od dveří hlasitě " LUKLA !". Řadí se tu pár cestujících a tak jdeme tam. Berou naše letenky a honem, honem pojďte. Poletíte ! Je nám sděleno. Nastupujeme do letadla. Je malinké. Asi jen pro 16 cestujících. Kromě jedné rodinky a jedné dvojice jsou tu samé domorodkyně a letuška. Koukám z okna na vystrašeného letištního dispečera, jak podává informace dvěma pilotům. Letiště Lukla v Nepálu patří k letištím s největším počtem nehod na světě. Obloha se nepatrně protrhává. Že, by ? Ano. Jdeme na start. Sedím u okna. Během chvilky jsme ve vzduchu. Náklonem letadla začínají crčet ze stropu proudy vody. To letíme pěkným křápem, myslím si. Nás to naštěstí minulo. Letadlo se třese jako ratlík, přehupuje se různě přes mraky, ale dole vidět nic není. Jen samá mlha. Mám strach, jak budeme přistávat. Třeba se ještě vrátí zpět. Dedukuji. Všichni sedí jak zařezaní. Někteří se i modlí. Á... ! Támhle na útesu vysvitlo sluníčko. Že by ? Oblačnost se protrhává. " Támhle na té skále je letiště, tam budeme přistávat !", říká Petr a ukazuje mě směr Lukla. Letadlo se stáčí a velice pomalu se přibližuje ke skále, pod kterou je propast do údolí hluboká kolem 800 metrů. Je to vzrůšo ! Se zatajeným dechem sleduji piloty, jak  rukama obratně manévrují řídícími pákami a srovnávají letadlo. Je to ještě dlouhá cesta k cíli a drama nabírá na obrátkách. Obdivuji umění těchto pilotů. Kolik jich tu už zahynulo. Pomalu sestupujeme níž a níž. Blížíme se ke hraně. Ááá ... trefili jsme se !!! Letadlo se trošku shouplo dosedem na krátkou přistávací dráhu vedoucí mírně do kopce a brzdí. Odměňujeme piloty potleskem a jsme šťastni, že jsme tady. Loučíme se, bereme bágly a přes letiště míříme k bráně.

                                        LUKLA

      "Musíme to zapít !", říká Petr. Vstupujeme tedy do čajovny přímo naproti letišti a dáváme si šálek čaje a koláč. Jsme tu sami. Během chvilky sem přichází asi deset místních mladíků a stojí těsně před námi. "Co tady chtějí? Proč na nás tak koukají?" ptám se Petra. "Nevím." Odpovídá. Po chvíli se jeden z nich anglicky ptá, jestli chceme nosiče. " Ne, nechceme." Odpovídáme. Ale oni stojí a čekají dál. Je mi to trapné a tak se zvedáme a hodláme pokračovat v cestě. Opouštíme čajovnu, ale i oni odcházejí a jdou stále za námi jako stopaři. Zastavujeme. Oni taky zastavují. Jde mi to na nervy. Bleskurychle se rozhodujeme, že tu zůstaneme přes noc a brzy ráno vyrazíme. Vracíme se tedy k letišti do Sherpa Lodge, kde zůstáváme přes noc.    

       Tak jsme měli včera obrovské štěstí. Po dramatickém přistání v Lukle se během hodinky obloha zatáhla a nebylo vidět ani na krok. „Vaše letadlo bylo jediné, které tu včera přistálo“, říká Sherpa při snídani. Ptá se nás, kam máme namířeno. „Na Everest !“, odpovídáme a smějeme se. Taky říká, že tam několikrát byl, ale teď už zůstává jen tady. Vlastní tuto Sherpa lodge a je, zdá se, spokojený. Tak jsme se trošku zaklimatizovali a odpočinuli. Nacházíme se ve výšce 2800 m.n.m. Včera se mi líbilo, jak se Petr vztekal, že nemůže kvůli zafóliovaným oknům spát. „Já se zde udusím !“, říkal. A já na to: „ Už se jich tu dvacet udusilo“. My jsme totiž zvyklí z domu mít okna dokořán i v zimě. A zde ? Končí totiž monzunové období a proto jsou na všech barácích okna zakrytá fóliemi. Loučíme se se Sherpou a po sedmé hodině ranní vyrážíme na trek, směr Phakding. Je tu klid. Většina domorodců ještě spí. Jen pár ranních ptáčat potkáváme cestou. Počasí je ošklivé. Mrholí. Vidět je jen pár metrů před sebe a klouže to po mokrých kamenech jako sviňa. Dnes sestoupíme o dvěstě metrů níže. „ Zastav! Nasadím si pláštěnku“, říkám Petrovi. Navlékám na sebe to veliké zelené monstrum a Petr mi je natahuje přes bágl. Po chvilce zjišťuji, že jsem pod ním víc mokrá než kdybych ho neměla. Cesta se vleče. Jdeme pomalu. Zátěž na bedrech je značná a tak každou chvíli odpočíváme. Musíme si zvykat. Budeme ji denně vláčet cestou několik hodin. „ Zastavíme na čaj !“, říká Petr. Sedáme do čajovny a pijeme horký čaj. Bez tekutin bychom se špatně aklimatizovali a navíc, člověk se potí jako kůň.

„ Uhni, uhni z cesty !“, volá na mě Petr. Proti nám se žene několik jaků s nákladem. Vystupuji směrem ke stráni. Mají obrovské široké rohy, kterými máchají ze strany na stranu a takové nějaké smutné oči. No, ani se jim nedivím, když se jim pod tíhou málem podlamují nohy. Trasa údolím nahoru je nudná. Vadí mi kouř, který se valí z každého domku, jako by v něm hořelo. Jsou to povětšinou takové dřevěné nebo i zděné chatrče, které nemají komíny. To tu neznají. Konečně přicházíme do Phakdingu.

 

                                          PHAKDING

 

          Ubytováváme se v pěkné lodgii poblíž centra. Ubytování pro dva stojí jen 200 rupií ( tj. necelé tři dolary ), ale s podmínkou, že se tu budeme stravovat, jinak je cena několikrát vyšší. Tak je to na pokoji na dveřích napsáno. Pokoj je prostý, jen se dvěma postelemi. Pořád lepší než spát pod stanem. S velikou radostí shazuji bágl a zouvám těžké pohory.Tak, první etapu máme za sebou ...

Foto: Cesta údolím Dudh Kosi

 

      

     … „ Spíš jako dudek ! Vstávej !“, budí mě ráno Petr. Zvedám se a vykukuji z okna. Že by ? Ty bláho !Tam svítí sluníčko ! „Pojď rychle ven, jsou vidět obrovský hory !“, pobízí mě Petr. Protírám si oči, abych lépe viděla, soukám na sebe kalhoty a běžím po schodech dolů, ven z lodžie. S eufórií sleduji úchvatný výjev, prvními slunečními paprsky nasvícený zasněžený vrchol obrovské hory.

 Nevím přesně, která to je, ale asi to bude Nupla, nebo Shar ( vysoké kolem 6000 m ). Máme z toho obrovskou radost. Značně se ochladilo a je jen slabá oblačnost. Nabíjím se rychle novou energií a těším se na dnešní etapu. Po snídani vyrážíme směrem na Jorsale. Dostáváme se k prvnímu visutému mostu přes řeku Dudh Kosi. Vznáší se zhruba deset metrů nad její hladinou. Dravost řeky je fascinující a její barva též. Dovedu si představit, co se tu muselo odehrávat při dramatických záplavách v r. 1977, když lavina padající z Ama Dablamu do jezera pod ním vyvolala obrovskou desetimetrovou vlnu , která se hnala údolím touto řekou dolů. Strhla s sebou velké úseky cest a bylo zničeno sedm mostů. Totéž drama se opakovalo v r. 1985 nad Thami. V současnosti se prý vytváří blízko Chhukungu nad Dingboche další ledovcové jezero, takže pozor! Tam my máme namířeno. Přicházíme pod příkrou skalní stěnu z níž crčí přímo na cestu proudy vody. Nejdřív přemýšlím, že si nasadím pláštěnku, ale pak pod ním normálně projdu. No bože, trochu vody. O kousek dál stojí trekaři před obrovským vodopádem, který se nedá nijak obejít. A my, když už jsme mokří, pokračujeme dál i pod jeho sprchou až k Waterfall Lodge, postavěné přímo naproti němu na kopci.  Zde chvíli odpočíváme a opět doplňujeme tekutiny. Je odtud překrásný výhled na horu Thamserku (6.608 m). Sluníčko dnes pere jako blázen. Táhneme se nahoru jako dva slimáci. Zdá se mi, že ten můj batoh váží půl metráku a nebo mě ubývá sil. Dávám si proteinovou tyčinku a hned se cítím líp. Občas mám na trase takové krizové okamžiky, poněvadž můj energetický výdej je obrovský. Blížíme se pomalu k Monjo. Jsme zhruba ve výšce 2840 m.n.m.

 

              NATIONAL PARK 
                  SAGARMATHA • EVEREST

 

        Kousek za vesnicí vstupuje cesta do Národního Parku Sagarmatha ( Everest ), kde se nachází vstupní stanice, hlídaná vojáky. Zastavujeme se. Odkládáme batohy na kamennou zídku a jdeme dovnitř. Předkládáme treking permit a pas. Úředník nás zapisuje do knihy návštěvníků a platíme vstupní poplatek 1000 rupií. Vedle v místnosti je další registrace trekařů, kde je nám sděleno, že všude na kontrolních stanovištích musíme náš permit předložit, aby se vědělo v případě neštěstí, kde se kdo nachází. Dnešní etapu končíme v nedalekém Budha Lodge v Jorsale. Nemáme zapotřebí se totálně odrovnat hned na začátku treku.

Foto: Řeka Dudh Kosi, v pozadí s lanovým mostem.

 

       … a je tu ráno. Krásně se mě zde spalo. Za to Petr říká, že tu nějak spát nemůže. „To je tou spoustou zážitků, co se ti honí v hlavě“, odpovídám. Snídani nám v jídelně připravuje mladý hošík. Je šikovný, netrvá mu to dlouho. Platíme a loučíme se. Dnes máme před sebou poměrně krátkou etapu, ale o to těžší. Čeká nás výstup o 650 metrů výše, do Namche Bazaaru. Hned za lodžií nás zastavují vojáci a chtějí předložit permit. Chvilku s nimi hovoříme, hladíme jejich přivázanou kozu a vzájemně si přejeme hezký den. Zakrátko vstupujeme na další lanový most přes řeku a podél jejího břehu pozvolna postupujeme cestou klikatící se mezi obrovskými balvany a dále po vysokých schodech nahoru , k dalšímu mostu „ Larja Dobhan „. Cestou opět potkáváme karavanu jaků. Zůstala tu po nich spoušť v podobě čerstvých hoven. Musíme být opatrní, abychom náhodou nedostali smyk. U mostu musíme čekat. Nastupuje na něj opět další karavana. Pokud na most vstoupí jak, myslím tím to zvíře, musíte se třeba i z jeho poloviny okamžitě vrátit zpět. Hrozí nebezpečí, že spadnete. Nevyhnete si .Vidíme, jak se most pod nimi houpá. Tak a teď nastupujeme my. Proti nám míří dva domorodci, z nich každý nese tři batohy. Opatrně si vyhýbáme. Stojíme uprostřed mostu a pod námi v dechberoucí hloubce se řítí shora soutěskou mohutný proud řeky. Cítím jak se mi dělá z vlasů ježek na hlavě. To se nedá popsat, to se musí zažít. Za mostem se cesta stáčí vpravo a zde , na skalním výběžku, zastavujeme. V hloubce dole pod námi vidíme soutok řek Bhote Kosi ze západu a Dudh Kosi z východu. Je to čarokrásná přírodní scenérie ! A teď následuje dost prudký, v nesčetných serpentinách táhnoucí se , výstup nahoru. Jsem totálně propocená. Po čele mi stékají curůčky potu a cesta nahoru se zdá být bez konce. Na štěstí vede většinou lesem. Cítím, jak mě bágl tlačí do země. Krok co krok postupujeme velice pomalu nahoru. Zastavuji se jen když mám pocit, že to moje srdíčko neutáhne. S dechem problémy nemám.

Foto: masív Kongde

 

 

 

 

   

                Á... zdá se, že jsme nahoře. Je tu odpočívadlo s překrásným výhledem na nedaleký protější dlouhý hřeben Kongde s jeho ledovcem. Sbíráme poslední síly k výstupu. Cesta se stáčí doprava a před námi se objevují první baráčky  Namche Bazaaru. Po chvíli se nám otevírá neskutečný pohled na obrovský kotel po jehož stranách se Namche Bazaar rozprostírá. Je to úžasné !

 

                                 NAMCHE  BAZAAR

 

     Přicházíme ke kontrolnímu stanovišti. Předkládáme doklady a pak pokračujeme dále výstupem po schodech do centra. Mám toho akorát dost. Nacházíme se ve výšce 3.450 m.n.m. A, zůstaneme tu kvůli aklimatizaci dvě noci. 

            Doma jsme si vytypovali ubytování v Khumbu Lodge a tak jdeme tam. Je to hned na hlavní ulici. Bereme klíče od pokoje a těšíme se, že bude konečně vegáč. A taky že jo. Po důkladném občerstvení v jídelně, ukládám svoji unavenou schránku na postel a během několika minut se vznáším na jiných vlnách.

           … nemohu se vůbec vzpamatovat, když mě Petr budí. Koukám jak z jara. „ Kde to jsem ?“, mumlám si.

 „ Kde bys byla. Chrápeš si zde jako Lazar! „ odpovídá. No a co. „Co ty ? Kde jsi byl ?“,vyzvídám. „ Viděl jsem Everest ! „ A tím mě dostal do kolen. „ Proč jsi mi to neřekl, že jdeš nahoru nad Namche ?“, zlobivě se táži. Usedá na postel a ukazuje mi fotky z vycházky. Divím se, že měl ještě tolik sil tam vystoupit. Je to ještě dobrých dalších 400 výškových metrů k vyhlídce na něj. Já bych tam taky chtěla vystoupit, ale dnes už nemám sil. Snad zítra. Pozoruji Petra, že je nějaký "ne svůj".

       „ Tak jsem asi došel.“ Oznamuje mě. Běhal po kopcích jako blázen a zvrtnul si palec u nohy. Nemůže chodit. Bolí ho to a pořád jen nadává, že se to muselo stát jen jemu. „Mám hlad. Jdeme něco pojíst.“, říkám. Pár metrů chůze do jídelny mu činí očividně velké potíže. A je to v prdeli ! Co teď ? "Počkej, něco ti na to dám", utěšuji ho a nabízím mu homeopatické globule. „ Strč si ty svoje kuličky do prdele !“, odsekává mi. Leze do postele a je z toho celý nervózní. Ani se mu nedivím. V tuto chvíli se mě honí hlavou, co bude dál. Co bude zítra, pozítří, popozítří … Přemýšlím o tom, zda budu pokračovat dál sama a nebo, co se vlastně bude dít. Je mi z toho smutno. Vidím Petra, jak si dává na nohu studený obklad. Ale zřejmě ani ten nepomáhá. Dlouho do noci nemohu usnout. Je tu rušno. Zleva v pokoji slyším již dvě hodiny sténat a naříkat nějakou ženu. Její partner jde shánět doktora. Asi horská nemoc. Slyším jejich anglickou konverzaci. Naproti v pokoji zase někdo otřesně tuberácky kašle. Je to kašel předznamenávající téměř smrt. To je hrůza ! Odcházím na záchod. Při příchodu zpět vidím sedět Petra na posteli. „ Dej mi prosím tě ty kuličky ! A nezlob se, že jsem na Tebe tak vyjel.“ říká, když ví, že tu není jiné pomoci. Dobře. Vytahuji tubičky s homeopatiky a vybírám pro něj "tu správnou“. „Vezmi si jich teď deset, za hodinu pět a uvidíš, že ti to pomůže. Zítra budeš pokračovat a přestane ti to bolet. Máš na to ještě jeden celý den, tak to snad nějak vyléčíme“, ujišťuji jej.

Foto: Namche Bazaar

 

 

 

 

     

      … konečně je ráno. Dnešní noc za moc nestála. „ Jak je ?“, ptám se Petra. „ Hmmm …, nevím.“ Odpovídá svým bručivým hlasem. Po snídani se jdu projít bazarem. Koukám, že tu nabízejí všechno možné i nemožné. Ulicí se procházejí jaci, domorodci postávají před svými krámy a klábosí mezi sebou, internetové čajovny se plní a sluníčko svítí. Jen žádná auta tu nejezdí a to mě vyhovuje. Je tu relativně klid. Zatím. Než se Němci vzbudí. Ti totiž dělají všude největší bordel.

     Po poledni svítá naděje. „ Zdá se to být lepší ,“ sděluje mi Petr. „ No vidíš ! Co jsem ti včera říkala? Zítra už budeš normálně chodit,“ povídám mu. Mám velikou radost, že se mu spravila nálada a doufám, že už zítra budeme moci normálně pokračovat dál v cestě. Odpoledne začíná pršet. „Do Prčic !“, to nám tak ještě chybělo. Těšila jsem se, že nad Namche uvidím Everest a asi uvidím kulový. Poměrně brzy zalézáme do postele.

     … spala jsem jak dudek. Koukám z okna a vidím, že chčije. To je nadělení ! Ach, jo ! To bude cesta ! Peťa, vyskočil z postele jako rybička. „ Dělej, bal si věci ! Za chvíli vyrazíme.“ Sděluje mi. Úplně mě tím zaskočil. „ Co noha ? Dobrý ?“, ptám se ho. „V pohodě, nic mě už nebolí.“ S radostí oznamuje. To mi spadl kámen ze srdce ! Lovím pro něj další dávku homeopatik. „ Měl bys je brát ještě minimálně tři dny, aby se to zahojilo !“, radím mu. Po vydatné snídani se loučíme, nahazujeme na záda batohy a vyrážíme. Venku dost hustě mrholí. Nasazujeme pláštěnky a po vysokých kamenných schodech vystupujeme pozvolna nad Namche. Je to záhul, hned po ránu taková šílená zátěž. Chvíli mi to trvá, než se pořádně rozdýchám. Nahoře je vidět sotva na padesát metrů. Škoda ! Mohli jsme vidět krásná panoramata. No nic. Po chvíli déšť ustává. Za našimi zády se naráz vyrojilo asi dvacet nosičů s obrovskýma batohama. Necháváme je předejít. Jsou to drobní klučíci. Vypadají tak na patnáct let, víc ne. Nesou batohy těm frajírkům americkým nebo kterým, co letí nahoru s cestovkama a koledují si tak zcela jistě o horskou nemoc. Rychlý výstup je pro tohle přímo ideální, že ji dostanete. Naše cesta se různě kroutí traverzem po úbočí hory a vpravo hluboko pod námi hučí Dudh Kosi. Přicházíme na křižovatku cest Sanasa. Zde je odbočka na Gokyo, ale my budeme sestupovat skoro 600 metrů níže, až dolů k řece, do Phungi Thanga. Ta je ve výšce 3250 m.n.m. Sestupujeme pomalu, poněvadž po mokrých kamenech to docela dost klouže. Ještě, že mám ty hole. Jinak bych asi dopadla, jako Petr. A přicházíme k řece. Je tu hukot. Mohutné proudy vody se řítí šílenou rychlostí přes obrovské balvany a nad touto řekou se ve výšce houpe další visutý most, spojující oba její břehy. Zastavujeme se a svačíme. Musíme se posilnit, poněvadž za mostem bude následovat prudký šestisetmetrový výstup nahoru do Tengboche. Na most vstupují jaci. Ale moc se jim do toho nechce. Bojí se. Vidíme, jak je místní žena popohání a křičí na ně. Konečně jsou dole a my můžeme vyrazit. Každý můj krok vpřed rozhoupává most a tak musím pokrčit kolena, abych houpání vyrovnávala. Je to vskutku vzrušující pocit ! Za mostem je bufík, kde sedí spousta trekařů. Zřejmě jdou se shora z Tengboche. Škoda, nevěděli jsme to. Mohli jsme se tu na chvíli posadit. Hned na počátku cesty zdoláváme exponovaný úsek, který jak se zdá, nemá konce a v nesčetných serpentinách nás vede stále nahoru. Jsem totálně propocená a navíc začíná opět hustě mrholit. Pláštěnka je mi k ničemu a tak nasazuji jen ochranný plášť na bágl.

Cítím, jak se mi podlamují nohy. Síly docházejí. Mám chuť ten těžký batoh shodit dolů ze skály. Každou chvíli odpočívám. „ Dál už  nemůžu,“ říkám Petrovi. „Sednem si tady !" žadoním. To se však Petrovi moc nelíbí a říká: „ Ukaž, dej to sem. Vezmu ti to. Už je to jen kousek a jsme tam. Pojď!“. Moc se mi to nezdá, ale zjišťuji, že jsem o xxx kilo lehčí a jdu jako peříčko. Ale co chudák Petr. Je solidární. Jde, mlčí a kouká do země. Před vrcholem si beru bágl zpět a za chvíli vstupujeme ozdobnou branou na posvátné místo do Tengboche, do buddhistického náboženského centra celého Šerpského území a vlastně celé oblasti Khumbu.

 

                        TENGBOCHE

 

      Je tu mlha, která by se dala krájet.Vpravo míjíme vysoký bílý čorten a vcházíme do první lodžie, kterou vidíme. Jsme oba totálně vyčerpáni a tak jsme rádi, že je tu pro nás volný pokoj.

Foto: Tengboche ( ze zpáteční cesty)

 

             Jsme v ubytovně Tashi Delek Lodge, kterou vlastní příjemný usměvavý Sherpa. Vystupujeme po dřevěných schůdcích nahoru, do patra. Je to taková prostá dřevěná bouda. Jsme skromní. Hlavně, že máme střechu nad hlavou. Okamžitě ze sebe sundávám mokré oblečení a beru si suché. Dává se do mně zimnice. Přece jen jsme už ve výšce 3.860 m.n.m. a je to tu znát. Okamžitě odcházíme do jídelny na horký čaj. Dávám si zázvorový, na zahřátí a k tomu ještě kolečko syrového. Byl to můj nápad vzít si syrový zázvorový kořen s sebou a sledujeme, že má obrovské účinky. Zahřívá a spálí všechny bakterie a viry. Dáváme si dalbhat, místní jídlo. Petr si dokonce dává dvakrát nášup. Při řeči se k nám okamžitě hlásí Dana, Češka. Je tu se svým přítelem. Ten ale leží, nějak prý mu stávkuje žaludek a má běhavku. Dlouho se tu nezdržujeme a odcházíme na kutě. Lezeme do spacáků a posloucháme z domu nahrané MP3ky. Jsem spokojená, že je mi teplo. Mám super péřák, do – 17 st. Celsia. Ha, ha, ha … Nikde v lodžiích na tomto treku do EBC ( Everest Base Camp ) se netopí. Tak se musíme zahřát sami. Jo, ještě musíme otevřít okno. Slyším, jak venku prší a při tom se mi dobře usíná.

        … spala jsem jako dřevo. Jsem zvyklá spát na zádech a tak, jak lehnu, tak se i vzbudím. Horší je na tom Petr. Nějak dobře tu prý nespí. Počasí je hnusné. Mlží a je vidět sotva na pár metrů. Po snídani opět vyrážíme na trek. Scházíme dolů blátivou cestou a vcházíme do deštného pralesa. Kolem vidíme obrovské porosty rododendronů, mechů a kapradin, husté keře a stromy, ze kterých visí různé liány. Působí to na nás velice emotivně, zvláště, když je tu takové přítmí . „Dnes to není na pochod,“ říkám Petrovi. „Zapíchneme to v příští vesnici a bude, co ty na to?“navrhuji. „Uvidíme!“,odpovídá. Přicházíme do Deboche. Míjíme docela pěkně vyhlížející lodžii – Paradise Lodge. „Zajdu se tam zeptat na pokoj, co říkáš?“,táži se. „ Jak chceš,“ odpovídá. Tak a tímto pro nás dnešní etapa skončila. Zůstáváme tu. Odpoledne trochu couráme po okolí. Lodžie se začíná pomalu plnit. A my, po večeři zaléháme.

 

                                             DEBOCHE

 

            „Vstávej! Pojď rychle ven! Něco uvidíš.“ Budí mě. Natahuji kalhoty, bundu a pohory ani nešněruji a jdu ven. Koukám jak okolní hory zabarvují první sluneční paprsky. Tak, konečně jsme se dočkali hezkého počasí. Pro dnešek máme připravenou velice náročnou a dlouhou trasu, která vede až do Dingboche ( 4.410 m.n.m.), pod Ama Dablam. Bude to celodenní pochod. Jsme první trekaři v jídelně a po snídani ihned vyrážíme na cestu. Je to znát, že jsme si více odpočinuli. Scházíme postupně až dolů, k řece. Je tu nádherná příroda ! Krásná zeleň se spoustou mohutných vodopádů, padajících dolů z vysoké strmé skalní stěny naproti nám. Opět přecházíme ocelový most, houpající se v hrozivé výšce nad řekou Imja Khola v místě uzké soutěsky a dosahujeme druhého břehu. Dále velice strmým terénem míříme nahoru. Je tu spousta a spousta kamenných schodů. Bez holí bych se nahoru s tím báglem ani nevytáhla. Procházíme několika vesničkami. Zleva míjíme ve výšce nad námi další buddhistický klášter Pangboche. Zdejší Gompa je nejstarší v Khumbu. Pangboche je v celém údolí nejvýše položenou celoročně obývanou osadou. Větší pauzu si dáváme až nahoře u lodžie v Orsho (4.190 m.n.m.). Objednáváme si čaj a Petr dává malému Tibeťánkovi plyšáčka. Ten má nesmírnou radost. Potom jej i s maminkou fotí. Cesta dále stále stoupá a stoupá. Začíná foukat neskutečně silný vítr a ochlazuje se. Také obloha se začíná zatahovat. Doufám jen, že nezačne pršet. Tak a jsme na rozcestí. Jedna cesta vede doleva do kopce, do Pheriche a druhá vpravo dolů, do Dingboche. V Pheriche je stanice první pomoci trekařům, kteří se dostanou do potíží s výškovou nemocí. Je tu i přetlaková komora. My ale jdeme vpravo. Opět scházíme dolů k řece, pak přes most a opět traverzujeme svah nahoru. Kopec je prudký a cestička tak úzká, že vyhnout si tu by byl problém. A dole pod námi je neskutečná hloubka na jejímž dně teče řeka. Člověku se až tají dech, když vidí, jak se okraje cesty propadají.Už abychom tam byli. Dnes je to utrpení. A o tom vlastně celá tato cesta je. Kdo je nechce podstoupit, bohužel nikdy pravé Himaláje neuvidí. Tato možnost se nabízí všem stejně. Jak bohatým, tak chudým. Záleží na odvaze, pevné vůli a pokoře. Pohled z letadla je sice krásný, ale celkem o ničem. Postupně se dostáváme na menší planinu a za ní o pár metrů výš procházíme skalní branou ven. A máme Dingboche před sebou jako na dlani. Táhne se v délce asi jednoho kilometru ve směru nahoru. Místy prosvítá sluníčko, ale hory žádné nevidíme. Škoda ! Hledáme „Arizonu“. To má být zdejší lodžie, kde bude náš známý Švýcar. Nakonec musíme projít celou vesnicí a až skoro na konci vidíme tuto lodžii s překrásnou prosklenou vyhlídkou v patře. Jdeme tam. Během pár minut máme pokoj. Pokoj pro dva. Padám s plnou polní na postel a ležím. Mám toho dnes až po krk.

 

                DINGBOCHE  ( 4.410 m.n.m. )

 

             Zde v Dingboche zůstaneme 2 noci a to z důvodu aklimatizace na výšku. Po občerstvení a odpočinku se procházíme osadou. Obloha se začíná protrhávat a Ama Dablam nám ukazuje  nepatrnou dolní část své mohutnosti. Ve směru na Chhukhung je stále zataženo. Stmívá se tu poměrně brzy a tak zaléháme.  

        … vstáváme brzy, poněvadž nám přes noc dost vyhládlo. Oblékáme se a odcházíme do jídelny. Je z ní krásný rozled. Je oblačno, ale sem tam je vidět i modrá obloha. Už aby se to počasí konečně umoudřilo. Na place před lodžii pozorujeme dvě domorodkyně, jak plácají v gumových rukavicích placky z jačích hoven a rovnají je na kamennou zídku. Moc se jim to nelíbí, že se na ně zrovna koukáme, ale kam se máme koukat, když jsou nám před očima. Suchý jačí trus se tu používá k topení a je vzácný. Jiné topivo tu není. Ve velkých ubytovnách mají samozřejmě i jiné zdroje. Z protější boudy vychází starý umouněný zarostlý dědeček. Zdravíme se navzájem. Zdejší lidé se obvykle nedožívají vysokého věku. Jsou však šťastní, mírumilovní a pokorní, i když nemají ani desetinu toho, co máme my. Odpoledne bereme foťáky a odcházíme prozkoumat okolí. Vystupujeme kamenitou cestou nad vesnici, až do sedla k čortenu. Tato cesta dále pokračuje přes planinu směrem na Lobuche. Nahoře fouká prudký studený vítr. Nevzala jsem si ani bundu s kapucí ani čelenku. Tak trpím. Pořizujeme tu pár snímků, když se tu naráz objevují naši známí Češi. „Ahóóój!“,křičíme na sebe z dálky. Setkali se s dalším Čechem, který cestuje sám. Hned si máme o čem povídat a tak klábosíme dost dlouho. Dohodli jsme se, že se budeme modlit a prosit zdejší bohy, aby nám seslali jasnou oblohu. Den se krátí a tak se loučíme. Po večeři jdeme spát. Zítra nás čeká další etapa do Chhukhungu.

        ... jsou tři hodiny ráno a Petr zase nespí. Jsem zachumlaná ve spacáku, že mě vykukuje jen nos. Slyším, že hledá čelovku a foťák. " Obleč se a pojď ven ! To jsi ještě neviděla !", pobízí mě. Moje zvědavost mě nutí vstát, obléct se a jít ven. Brrr ! To je zima. Mrzne až to praští. 

 

                            AMA DABLAM

             Protírám si oči a padá mi brada úžasem při pohledu na monumentální, mystickou, měsíčním světlem nasvícenou, královnu hor, AMA DABLAM. Je jasná noc a teď ji vidím v těsné blízkosti poprvé úplně celou. Běhá mi z toho mráz po zádech. Tak  jsem konečně dostala "zlatou odměnu" za všechno  moje snažení a utrpení po cestě. Můj sen o ní, se stává skutečností. Tuto fascinující noční scenérii doplňuje navíc Měsíc v úplňku a obloha posetá zářícími hvězdami. Nevím, jak to mám dál popsat, ale realita je jiná než papír.

Foto: Úplněk nad Taboche Peak

                                  „Už je mi zima, jdu se víc obléct,“ říkám Petrovi a odcházím. Beru foťák se stativem a spěchám zpět, dokud nezačne svítat. Pak totiž hvězdy na obloze pomalu mizí. Fotíme dlouhým časem a tak nám trvá déle než pár fotek pořídíme. Vpravo od nás pozorujeme Měsíc, jak se přibližuje k další překrásné hoře Taboche Peak, 6.367 m vysoké, která je zvláště z tohoto pohledu okouzlující. Konečně si nasazuji rukavice, protože už nemám v rukou cit. Tuhle úžasnou scenérii pozorujeme až do úplného rozednění. S nezapomenutelným zážitkem se vracíme do našeho pokoje. Všichni ještě spí. Nemají ani potuchu o tom, co se tu odehrávalo.

        Sluníčko krásně svítí a my sedáme opět zase jako první, do jídelny na snídani. Kouří se nám od pusy, jaká je tu zima. Netopí se. S jiskřičkami v očích koukám na majitelku, když nám přináší dvoulitrovou termosku s čajem. Ohřívám si o hrnek zmrzlé ruce a usrkávám horký čaj, do kterého jsem vysypala pomalu celou dózičku s cukrem. Vzpomínáme si též na včerejší dohodu u čortenu, že se v osm hodin večer budeme modlit a s pokorou prosit místní božstvo, aby se konečně počasí umoudřilo a obloha vyjasnila. Vyslyšeli nás. Děkujeme jim za to. ( pozn.: Od dnešního dne jsme měli po celou dobu překrásné počasí, které se ovšem až těsně před odletem z Lukly rapidně zhoršilo). Po snídani se loučíme a odcházíme směrem na Chhukhung. Loudáme se údolím Imja Kholy a každou chvíli stojíme a fotíme. Jasná obloha je pro nás vzácností. Cestou míjíme široké trsy fialových drobných kvítků a zelených mechů. Skončilo období dešťů a tak je příroda i zde, tak vysoko, kouzelná. Sluníčko praží a je vedro. Nasazujeme poprvé klobouky. Mě ale nějak nesedí a tak jej po několika minutách vracím do batohu. V Biebre, u staré opuštěné chatrče a čortenu, odpočíváme. Vysoká nadmořská výška je už znát. Cestou potkáváme asi pět domorodých drobných dívek nesoucích na sobě v nůši uvázané objemné plastové sudy. Nevím co v nich mají, ale mě se líbí jejich krásné barevné oblečení. Každá z nich má jinou pestrou barvu sukně.

Foto: Údolí řeky Imja Khola

   

... tak a ještě jedno „podlaží“ a snad už tam budeme. Všude kolem vidíme překrásná poměrně už dost blízká panoramata hor, včetně perly - Ama Dablam a je tu nebesský klid. To je balzám na nervy ! Každou chvíli mám batoh dole a fotím.

 

                                                                       CHHUKHUNG  
 

                Konečně v dálce vidíme pár stavení. Blížíme se k nejvýše položené, sezónně obydlené osadě Chhukhung. Jsme ve výšce 4.730 m.n.m. Přicházíme blíž. Valí se tu kouř. „Co ti blázni tady pálí ?“ Říkáme si. No co, odpadky. Vstupujeme do první lodžie na cestě „Chhukhung Resort“. Hned nás vítá příjemná a usměvavá paní Sherpová a vede nás na pokoj. Otevírám okamžitě okno. Fuj, ten kouř jde právě sem. „Nechceme tu smog“, říkáme. „Žádný problém, dám vám jiný pokoj, na druhou stranu“. Chápe náš požadavek. Ano, zde se nám to líbí. Tady bude klid. Z okna vidíme stěnu Nuptse a dokonce i Lhotse. Pokládáme bágly a jdeme do jídelny. Topí se tu. Tak to je paráda ! Sedí tu jeden postarší maník se Sherpou. Podle visáže jej tipujeme na Novozálanďana. A taky, že jo. Dáváme se do řeči. Čeká tu na své dva syny, kteří podnikli ráno výstup na Chhukhung. „ Já už na to nemám sílu, tak jsem zůstal tady“, říká. A jeho průvodce rázem ožil. „ Jste Češi, že ano?“ ptá se nás a chrlí ze sebe spoustu českých slov, jako např. Ahóóój, brambory, černý čaj, kuuurva, dy do pldele. Tak tím nás tak rozesmál, že mě tečou proudem slzy a nemůžu to zastavit. Tak jsem se dlouho nezasmála. Po chvíli odcházím. Na terase sedí Petr s cígem a konverzuje s malým postarším vrásčitým Japoncem. Ten pořád poskakuje a předvádí různé cviky. „ Jdu si na chvilku zdřímnout po jídle!“, oznamuji Petrovi.

„ Pojď ještě na chvíli ven, než se setmí !“, budí mě asi po dvou hodinách. Sleduji, že oblohu pokrývají husté tmavě modré až černé mraky. „Doufám, že zase nezačne pršet.“ Říkám Petrovi. „To se do rána protrhá,“ utěšuje mě. V jídelně dostáváme od paní Sherpové čokoládovou buchtu a klábosíme téměř až do setmění. Naráz vysvitllo sluníčko a začaly se dít věci. Nebesa na severu se rázem otevřela a před našima očima se zjevila ve zlatém hávu grandiózní jižní stěna Lhotse. Běžím pro foťák. To musím vyfotit. Západ slunce dnes přímo čaruje.

Foto: Ama Dablam, 6.812 m.n.m.

         

    … vstáváme ještě za tmy. Dnes v noci jsem poprvé slyšela praskání ledovců a hřmotný hukot padajících lavin. Dnes vyrazíme bez snídaně co nejdříve nahoru. Máme namířeno zdolat naši první horu , kterou je Chhukhung 5.400 metrů. Bereme do báglu nejnutnější věci a vyrážíme na cestu mrazivým ránem. Procházíme osadou. Všude se ještě spí. Zdoláváme první překážku v podobě ledové námrazy na dvou vedle sebe položených kládách přes hučící potok. Velice opatrně se dostáváme na protější stranu. Nebyla by to dobrá ranní koupel. Cesta vede postupně úbočím hory nahoru. Je úplně jasná obloha. Vychází sluníčko a zabarvuje vrcholky hor do neskutečně krásných barev. Každou chvíli stojíme a fotíme. Zpočátku jdeme stínem, ale velice brzy nás už hřeje svými teplými paprsky. Konečně mě přestaly po tom focení mrznout ruce. Postupně odkládáme naše svršky do batohů. Námaha je značná. Zastavujeme. Musíme se posilnit . Jsme v 5.000 metrech. Je to náš dosavadní rekord. Pohled dolů zpět, k osadě Chhukhung a na Ama Dablam ,je vskutku fascinující. Fotíme ji. Máme ji před sebou jako na dlani. Postupně se dostáváme do takového sedla, ze kterého se nám otevřel překrásný výhled na neuvěřitelně blízkou vysokánskou stěnu Nuptse ( 7.855 m.n.m.) a čtvrtou nejvyšší horu na světě , Lhotse ( 8.516 m.n.m.). Máme ji témeř na dosah. Stojíme a s obrovskou pokorou koukáme na její strmost. Tyčí se od nás nahoru ještě témeř tři a půl kilometru. Je to nejstrmnější stěna světa. Žasnu. Zde si člověk uvědomí svoji maličkost. Postupujeme přes suťoviště a nesčetnými serpentinami stále a stále velice pomalu nahoru. Zastavujeme se každých pár metrů. Únava je šílená. Vždyť je tu jen 50 % kyslíku. A jsme v sedle. Je tu spousta kamenných mužíků. Před nám vidíme úchvatný kužel hory Pumori (7.161 m.n.m.) Je to další moje „ kráska“, ale až po Ama Dablam. Cesta nás navádí doleva a na vrcholku vidíme stát nějaké trekaře.

 

         CHHUKHUNG , 5.400 m.n.m.

 Po chvíli jsme u nich. Výškoměr nám ukazuje 5.400 m.n.m. Jsme na vrcholu. „Zlatou odměnou“ jsou nám úchvatné výhledy na všechny strany. Nuptse, Lhotse, Baruntse, Island Peak ( Imja Tse, 6.183 m.n.m) a za ním vlevo další osmitisícovka Makalu, Ama Dablam. Na druhé straně Pumori a ve veliké dálce dokonce Cho Oyu. Vidíme z jednoho vrcholu tři osmitisícovky, tak to je něco. Zprava hluboko pod námi v korytě se plazí mohutný ledovec Nuptse Glacier. ( Udělali jsme dobře, že jsme si zašli do sousedního údolí Chhukungu, vždyť na cestu k Everestu se později vrátíme.)

Foto : Z vrcholu Chhukhungu 5.400 m.n.m.

 

              Fotíme a koukáme na všechnu tu ohromující krásu pod námi a daleko, daleko před námi. Nemohu ani pořádně popadnout dech. Jsem v „jiném světě“. Je to můj dosavadní největší životní zážitek. Sem se nedostanou boháči svým bourákem ani letadlem. Umřeli by tu. Jen tomu, kdo podstoupí utrpení z této cesty a za pěkného počasí se nabídne tato možnost, jakou máme momentálně my.  Ani se nám nechce dolů, ale musíme. Pomalu, se zastávkami cestou, se vracíme do naší lodžie. Dáváme si kopec jídla a pití. Jsme totiž totálně vysíleni. Až do setmění si sdělujeme s ostatními svoje zážitky a plány na další cestu.

      … je ráno a my jsme čilí jako rybičky. Je to úžasné, jak se naše těla dokáží tak rychle zregenerovat. Je tu celkem rušno. Němci se hned ráno připravují na cestu k výstupu na Island Peak. Je jich asi šest a jejich nosiči si nakládají na svá bedra objemné nepromokavé žluté pytle . Počasí je nadále nádherné. Navzájem se všichni loučíme a přejeme si šťastnou cestu. Petr dává foťák jednomu Němcovi, aby nás tu vyfotil. No, moc se mu to nepovedlo, asi ještě špatně po včerejšku vidí a tak jsme tam bez nohou. Ještě prosíme zdejšího Sherpu a jeho paní o foto a můžeme vyrazit na cestu dolů, zpět do Dingboche. Hned pod osadou se pasou jaci. Beru foťák a opatrně se blížím k jednomu z nich. Stojí na menší vyvýšenině a sleduje vše pod sebou jako strážce. V pozadí za ním je kouzelná Ama Dablam.

Cestu dolů si přímo užíváme a fotíme malebné údolí řeky Imja Kholy. Na březích jejího menšího přítoku je ještě poměrně velká námraza a tak jsem málem několikrát zahučela při focení do vody. Již před polednem jsme před vesnicí. Nějak jsem se zatoulala a zjišťuji, že Petr za mnou nejde. Slyším hvízdání. Koukám, ale nikoho nevidím. Pokračuji. Postupně ale vidím, že moje cesta – necesta vede pod vesnici. Tak tudy jsme určitě nešli. Konečně nahoře vidím Petra, jak na mě volá. „Vrať se, tam teče řeka a není tam most.“ Do prdele ! To jsem tomu dala. Teď musím vystoupat pár desítek metrů nahoru. Daří se mi však najít bezpečné místo, kde se přes obrovské balvany dostávám na druhou stranu toku. „To jsem si zašla !“, sděluji Petrovi. „ Já jsem na Tebe pískal, aby ses vrátila, a ty nic.“, Říká. Ubytováváme se v lodžii naproti Arizoně. Je odtud krásný výhled. Pereme si konečně taky ponožky a odpočíváme. Odpoledne přichází skupinka šesti Indů. Zdravíme se. Naštěstí dostávají pokoj na druhé straně lodžie, takže jsme tu sami.

 

                                               DINGBOCHE

 

               … spala jsem jako dudek celou noc. Odcházíme do horního patra na snídani. V jídelně sedí pár místních a Indové. Není na ně pomalu skz kouř z kamen ani vidět. Slzí mě oči, že brečím jak malé dítě. Pořád po nás koukají. Jsme tu pro ně asi exoti, nebo bůh ví, proč po nás tak čumí. Platíme a odcházíme pro bágly. Je krásně a obloha bez mráčku. Poměrně brzy se vydáváme na cestu do Lobuche. Bude to dnes opět dlouhý celodenní trek. V Dughle se napojíme na trasu vedoucí z Pheriche do Lobuche, kudy chodí velká většina trekařů a dále údolím Khumbu do základního tábora pod Everest (EBC). Vystupujeme do sedla k čortenu. Zde to již známe. Dostáváme se na takovou planinku, na níž se pasou jaci. Odpočíváme. V dálce vidíme přicházet skupinku lidí. Během okamžiku se sehrálo úžasné divadlo. Jaci napadli jejich místní doprovodné psy a honí je šílenou rychlostí po ploše.“ Ty brďo, ještě napadnou i nás!“, říkám a ustupujeme do ústranní. Splašený jak, to je něco ! Takový kolos by i s námi zamával. Naštěstí se situace sklidňuje. Psi strachem uprchli. Opatrně míjíme již zklidněné jaky a vlevo od nás se s pýchou předvádí úžasné panorama hor. Taboche Peak ( 6.367 m.n.m.), Cholatse ( 6.335 m )a v dálce Arakam Tse ( 6.423 m ), od kterých nás odděluje hluboké údolí, na jehož konci se ve výčce 4.600 m.n.m ukazuje malebně krásné tyrkysově zbarvené jezero Chola Tsho.

Foto: Panorama s jezerem Chola Tsho

 

    

      Postupujeme dále po úbočí úzkou cestičkou, míjíme skupinku místních mužů s jaky. Opatrně si s nimi vyhýbáme. Obloukem se dostáváme postupně až k poslední moréně ledovce Khumbu a dolů k ocelovému mostu řes řeku. Jsme v Dughle ( 4.620 m.n.m). Zde hodláme přenocovat. Je tu pár lodžií, ale plno lidí. Batohy sundáváme až na pokoji. Zde teprve zjišťujeme, že dřevené stěny byly před pár dny natřeny barvou a nedá se tu vůbec dýchat, jak to tu smrdí. „ Zde nezůstanu !“, říká Petr. „ Já taky ne,“ odpovídám. Vrácím klíče od pokoje v kiosku s občerstvením a beru láhev Fanty. Sherpa na mě venku s údivem kouká.

 „ Jdeme do Lobuche !“, sděluji ma odcházím za Petrem na cestu. Za vrcholkem odpočíváme a posilňujeme se před prudkým výstupem.Většina lidí se tu kvůli aklimatizaci jednu noc zastavuje, my to však nepotřebujeme. My jsme ve výšce 5.000 m už byli. Nám to problém v dalším výstupu dělat už nebude. Výstup je ale náročný. Přede mnou pochoduje nosič s objemným zavazadlem. Jde velice pomalu. Já však nejdu o moc rychleji. Jdu krok co krok. Petr mě naučil dělat jen malé krůčky při takové zátěži. Není to tak únavné. Moje strategie je, koukat se jen těsně před sebe. Ne až nahoru to člověka deprimuje. Po chvíli jej ale předcházím. „ To jsi mu vytřela zrak !“, říká Petr za mnou.

 „ Nemohl to pochopit, že jsi jej předešla“, povídá. Konečně jsme v sedle ve výšce 4.830 m.n.m. Odpočíváme. Teprve při odchodu zjišťujeme, že se sem ten nosič doplazil. Dostáváme se na památná místa se spoustou kamenných náhrobků a dvěma čorteny s vlajícími modlitebními praporky. Jsou tu postaveny k uctění památky převážně Sherpů a horolezců, kteří zde v horách zahynuli. Čteme tu vyryté i české jméno. Naskakuje mi z toho husí kůže. Naše cesta do cíle se zdá být nekonečná. Táhne se dlouhým údolím pozvolna nahoru. Za úbočím vlevo vidíme pasoucího se koně a za ním už konečně osadu Lobuche.

 

                   LOBUCHE, 4.928 m.n.m.

 

            Je tu rušno. Staví se tu další lodžie. Nakonec po prohlídce ostatních , zůstáváme v té nejbližší na cestě, v Alpine Lodge. Mají ještě volno a tak bereme klíče od pokoje a po objednání večeře odcházíme na pokoj. Jdou tu dokonce otevřít i okna. Paráda ! Tak dnes to byl perný den. Při večeři podle prospektu zjišťujeme, že jsme ve výšce 4.928 m.n.m. Nálada, zde v jídelně moc vábně nevypadá a tak raději odcházíme na pokoj. Připravujeme se na zítřejší noční výstup do Gorak Shepu a dále na Kala Patthar do 5.550 m.n.m. Čeká nás kolem 800 metrů převýšení, včetně výstupů a sestupů. Petr jde ještě chvíli ven, pokecat si. V momentě, když jdu za ním se dějí venku věci. Vystupuje z mraků jako přízrak obrovská stěna Nuptse. Krásná scenérie však netrvá dlouho. Doufáme jen, že nás počasí ani zítra nesklame. Zaléháme poměrně brzy do svých spacáků. V lodžii je zima jako v lese. A my, máme otevřené okno. O to menší bude teplotní šok až ráno vyrazíme. A … brzy také začíná z jednotlivých lodžií „noční korzo“. Přišla sem skupina Rusáků a tak slyšíme vrzání podlahy, nářky, chrčení a blinkání. Vysoká nadmořská výška si vybírá své oběti. Hlavně ženy. Ono se jim to hezky pochoduje rychle a bez zátěže nahoru, ale následky jsou pak o to horší. Nasazuji si čelovku a jdu na WC. Je tu tma jako v pytli. Světlo nesvítí. Po chvíli pak přece jen usínám.

          … „Vstávej už je čas !“, budí mě Petr. „ Kolik je hodin ?“, ptám se. „ Čtyři.“ Odpovídá. Nabalená jako medvěd, s čelovkou na hlavě, se vydávám s Petrem na cestu do neznáma. Nevidíme nic, jen pár metrů před sebe. „ Jdi první!“, říkám Petrovi. „ Dávej pozor, klouže to !“, upozorňuje mě. Cesta se táhne dlouhým údolím nahoru. Jsme tu jediní v této pustině. Dvě svítící bludičky ztracené v obrovském prostoru. Taková je naše cesta k Everestu ! Pomaličku se začíná rozednívat a tak si děláme ještě foto s čelovkami.

 

Foto: Z treku na Kala Pattar

          Dostáváme se o sto metrů výše, na hráz morény a labyrintem kamenů postupujeme dál dopředu. Před námi se objevuje sněhobílá kráska Pumori a s ní okolní horizot. Zanedlouho vychází sluníčko a vrcholky hor se začínají barvit do zlatova. Je to nádherný kontrast barev. Dole temnota a nahoře zlato. Tato krása člověku až bere dech! Sestupujeme postupně dolů k ledovcové říčce řítící se shora do ledovce Khumbu a zde nastává problém. Námraza na velkých balvanech v ní mě dělá problém dostat se na druhou stranu. Petrovi se to podařilo. Pár metrů výše vidím nějakou lávku. Jdu tam v domnění, že po ní přejdu. Je rozlomená. Slyším ohromné rány. Vznikají pukáním ledovců. To již znám. Vracím se tedy zpět k Petrovi. „ Neboj se, to přeskočíš !“, vybízí mě. Hop, hop, hop a jsem na druhé straně. Ani nevím, jak jsem se tam vlastně dostala. Vystupujeme opět nahoru až do sedla „Lobuche Pass“ ve výšce 5.110 m.n.m. Přede vrcholem vidíme rvát se dva psy. Komu asi patří ? Nikde nikdo. Po chvíli je jeden z nich poražen. Běží směrem k Lobuche se sklopeným ocasem. Zdá se, že ten druhý mu bránil ve vstupu do Gorak Shepu. Ten už máme za kopcem na dohled. Dole pod námi se objevuje písčitá planina vytvořená vyschlým jezerem a pár lodžii nejvýše položené osady na treku k Everestu, kde můžete přenocovat.

 

                                   GORAK SHEP

            Sbíháme z kopce dolů a vítá nás Gorak Shep. Jsme ve výšce 5.140 metrů. Jdeme si do první lodžie odpočinout a doplnit tekutiny. Brzy se ale zvedáme a míříme směrem Kala Patthar. Odtud vede spodem kolem jezer přímá cesta do EBC. Jelikož ze základního tábora není vidět Everest, rozhodli jsme se již doma, že tam nepůjdeme. Petr se zastavuje cestou pro kuřivo a já přecházím celou plochu jezera na protější stranu až k výstupní cestě nahoru. Slyším hvízdání, otáčím se, ale Petra nevidím. Tak jdu dále. Vystupuji pomalu nahoru., ale Petr stále nejde. Co tam dělá ? Říkám si. V tom slyším helikoptéru. Aha ! Asi pro někoho letí. Dole je totiž pro ně přistávací plocha v případě, jde-li někomu o život. Ale tato helikoptéra tu nepřistává, otáčí se a letí zpět. Je to drama. Co se tam stalo ? Pokračuji svým tempem nahoru. Až za dlouho mě Petr dohání. „ Nemohl jsem. Byl tam nějaký Japonec s kyslíkovou maskou a doprovodem. Čekali na ni, ale nepřistála, tak jsem běžel přes plochu za tebou.“ Cítím velkou tíhu nohou. A to nenesu bágl, jen foťák. Cesta se stáčí vlevo a následuje prudké, velice prudké stoupání nahoru. Dole, hluboko pod námi, vidíme pár barevných teček. Jsou to stany v EBC. V základním táboře pod Everestem. Zprava nad ním se táhne ledovec Khumbu a pro horolezce velice obávaný ledopád Khumbu. Jeho trhliny jsou odtud viditelné.
 

 

    EVEREST - CHOMOLUNGMA 
              SAGARMATHA
 

                       nejvyšší hora naší planety !

 

             Máme před sebou konečně střechu světa • TOP OF THE WORLD • nejvyšší horu naší planety Mt. EVEREST, 8.848 m.n.m. Ano je to on. Znám jej z knih. Je jen kousek před námi. Jeho vrchol je ale nevýrazný. Z části jej zepředu kryje k nám bližší Nuptse, která se zdá být větší než on. Cestou nahoru se nám naskýtají okouzlující ještě poměrně nízkým sluncem jakoby podsvícené červenohnědé trsy kvítků a různých mechů. Je to okouzlující podívaná. Kontrast těchto barev s bílým pozadím zasněžených velikánů je nepopsatelná. Jsme v sedle pod Kala Pattharem. Vlaje tu ve větru spousta modlitebních praporků. Chvíli odpočívám a fotím stále dokola překrásně zbarvená ledovcová jezírka hluboko dole pode mnou, na ledovci na druhé straně Kala Pattharu.

Foto: Ze sedla Kala Pattharu

        Špička Kala Pattharu je ještě tak padesát metrů nade mnou. Zjišťuji, že Petr je již nahoře a mává mi. Z posledních sil vystupuji krok co krok pomaličku na vrchol a mám obrovskou radost z toho, že se nám podařilo vystoupit až sem na:

 Kala Patthar. Jsme 5.550 m.n.m. Náš rekord ! Fotíme panoramata, ale já jsem tak unavená, že pomalu začínám sestupovat níže. Cesta tu ještě zdaleka nekončí, ale nastává náš návrat zpět. Dál již žádný výstup v Himalájích neplánujeme. Teď nás čeká ještě několik hodin chůze zpět, do Lobuche. Jako omámeni se potácíme z kopce dolů. Potkáváme několik upocených trekařů vystupujících teprve teď nahoru. Fouká tu příšerně silný vítr. Pořizujeme ještě několik dalších fotografií s pozadím Everestu samospouští, ale slunce je tak prudké, že není pořádně vidět na monitor, zda jsme tam celí. ( Doma jsme zjistili, že na polovině fotografií jsme bez noh nebo bez botů.)

 

       KALA PATTHAR, 5.550 m.n.m. 

 

              Postupně scházíme dolů , na dno vyschlého jezera, do Gorak Shepu. Opět navštěvujeme tutéž lodžii za účelem posilnit se. Dlouho se ale nezdržujeme. Cesta zpátky se místy vleče, místy ubíhá. Vlevo vidíme ploužit se jako had zvlněnou zamrzlou hladinu ledovce Khumbu. Sem tam se v ní objevují zelenobílá jezírka. Opět slyšíme šílené rány způsobené praskáním ledovce. Až za mírného přítmí a mlhy docházíme konečně do Lobuche. Hned na okraji vidíme několik velkých a malých stanů. Kolem nich postávají na kost zmrzlí trekaři. Nezávidím jim nocování ve stanu, v takovém mrazu. Stihli jsme dorazit do lodžie včas. Ještě nám připraví večeři. V pozdější době se už nevaří. Po večeři, s pocitem pokořitele blaženě usínám.

Foto: V pozadí s Everestem (druhý zprava)

 

              NÁVRAT

   

      … a je tu opět krásné mrazivé ráno. Včera to byl tedy záhul. Dobře jsme to vymysleli. Výstup na Kalla Patthar a zpět se dá z Lobuche celkem v pohodě za den stihnout a nemusíte spát tak vysoko, v Gorak Shepu. Po dvou nocích zde strávených vyrážíme na cestu zpět. Za našimi zády se loučíme pohledem na sněhobílou krásku Pumori, která nádherně kontrastuje na tmavé modři nebe. Do nekonečna fotíme. Blížíme se k mírnému traverzu úbočím nahoru k moréně ledovce Khumbu a po chvilce jsme v sedle Thokla Pass nebo-li Dughla Pass, 4.830 m.n.m. Odpočíváme a pak procházíme rozsáhlou zdejší plochu posetou bíle natřenými kamennými náhrobky. Je to vlastně takový hřbitov slavných horolezců a jejich Sherpů, kteří se stali obětí nehod v Himalájích. Dále pokračujeme prudkým sestupem kamenitým terénem dolů, do Dughly. Tuto však míjíme a scházíme vlevo k mostu přes řeku a pokračujeme v sestupu stále dolů. Míříme do Pheriche. To jsme cestou nahoru vynechali, poněvadž jsme šli do bočního údolí Imja Kholy a Chhukhungu. Cesta se neskutečně vleče a sluníčko pálí. Proti nám vystupuje karavana plně naložených jaků. Funí do kopce a jejich oči jsou velice smutné. Je to jejich úděl přenášet těžká břemena z místa na místo v takových výškách. Dostáváme se na dno údolí. Je hodně dlouhé. Asi čtyři kilometry a široké tak jeden. Rovný terén nám však připravuje problémy. Klouže to po blátivé cestě. Musíme přeskakovat spoustu menších potůčků.

 

                         PHERICHE

 

 Navíc tu proti nám, ze spodu z údolí, fouká neskutečně silný vítr. Pheriche je prudkými větry známé. Vpravo vidíme ode dna údolí zvedající se monumentální horu Taboche Peak. Tyčí se do výšky asi dvou kilometrů za řekou pár stovek metrů od nás. Naproti nám se postupně ukazuje několik dalších šestitisícovek. Z leva Ama Dablam, Kangtega a Thamserku. Je to nádhera ! Totálně utahaní přicházíme do vesnice. Zde, asi v její polovině, se ubytováváme. „Tak pojď konečně dolů, ty hajzlíku !“, říkám svému těžkému batohu. Odcházíme do jídelny. Její majitel má asi indiánské předky. Je jako vystřižený z májovek. Potkáváme tu i jednoho osamoceného Čecha. Další dva jeho přátelé zůstali v Namche. Paní prý měla už tam problémy s vysokou nadmořskou výškou. Tak to je špatné. Nás naštěstí nic takového nepotkalo. Ani nevím, co je to bolest hlavy. Toto prostředí mě prostě sedí. Večer sedáme do jídelny k roztopeným kamnům a poměrně dost dlouho kecáme. … tak ,okno dokořán, vlézt do spacáku a spát ! Chvíli poslouchám hučící řeku a spokojeně usínám.

Foto: Sestup do Pheriche

 

 

  ... a počasí se zhoršilo. Je hustá mlha. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme viděli Everest. Hold počasí je nevyzpytatelné. Po snídani se loučíme a vyrážíme. Přecházíme most a je tu opět prudké, ale krátké stoupání do sedla Pheriche Pass. Jsme v 4.270 m.n.m. Obloha se postupně protrhává a dokonce začíná svítit sluníčko. Dnes nás čeká velice dlouhá cesta až do Tengboche. Čím jsme níže, tím potkáváme větší skupinky trekařů jdoucích teprve nahoru. Jak je vidno, mají toho plné zuby. Asi jako my, když jsme šli nahoru. Jsou tu totiž místy vysoké kamenné schody. Ty dávají zabrat momentálně i mě. Kolena jsou značně přetížena. Zbývá nám na cestu zpět do Lukly ještě několik dní a tak se rozhodujeme dnešní etapu zkrátit a zůstáváme na noc v naší známé lodžii „Paradise Lodge“, v Deboche pod Tengboche. Paní nás hned poznala a tak jsme tu jako doma. Bereme klíč od pokoje a já padám na postel. Ocitám se dobré dvě hodinky v jiném světě. Pomohlo mi to. Už jsem zase fit. Odpoledne přichází skupinka uřvaných Australanů. Až později zjišťujeme, že jsou to slepci. Mají s sebou doprovod. Musí to být hrozné, být v Himalájích a vlastně nic nevidět. Těsně na večer se tu objevují samurajové. Chlapi, namakaní jako obři. Chovají se ale nějak namyšleně. Jejich průvodce běhá sem a tam a pořád něco zajišťuje. No jó ! Svitlo nám. V lodžii už není místo, tak jim paní nabídla místa v ubytovně pro nosiče. To se jim však očividně nelíbí a křičí tu na své průvodce jako na psy. Jsou to Korejci.

           … a je tu další den. Je mlha, ale po hodince se počasí probírá. Opět svítí sluníčko a my vlastně už nikam spěchat nemusíme. Času máme habaděj. Dnes vystoupíme jen do Tengboche.

 

     TENGBOCHE • POSVÁTNÉ MÍSTO

 

 Po desáté ranní už sedíme u pekárny. Ano, peče se tu sladké pečivo. V sousedství pekárny jsou tři lodžie. Dvě krajní jsou otevřené a větrá se v nich. Ptáme se majitelky na možnost ubytování. „Ano je tu volno!“, pokorně odpovídá. Jen se tam musí trochu uklidit, dodává. Tak a je to. Máme pokoj a je tu nádherně. Se shora přicházejí neustále další a další trekaři. Je to tu jako na Václaváku. Hold sezóna je tu. My jsme vyrazili před ní. Dáváme si pizzu a pak zkoumáme okolí zdejšího posvátného kláštera. V jeho blízkosti navštěvujeme muzeum buddhismu a Himalájí. Je tu spousta fotografií s dalajlámou, významných osobností, knih o buddhismu apod. Poměrně zajímavé. Kupuji si zde vyšitého draka na brokátu a pár pohlednic. Vstupujeme po schodech do kláštěra. Bohužel je zavřený. Dovídáme se, že náboženský obřad se bude konat až ve čtyři odpoledne. Je to velice krásné a pozitivní místo. Pohled odtud, zvláště po ránu je právem považován za jeden z nejkrásnějších na světě. Shodujeme se s Petrem, že ano. Pohled od jihu na himalájské velikány je vskutku uchvatný a Ama Dablam vpravo vše dokresluje. Fotíme jako blázni. Všechno a několikrát ze všech stran, abychom měli jistotu, že si domů alespoň část Himalájí, mimo zážitků a vzpomínek , taky přivezeme.

 

„ Prosím pamatujte si, že toto posvátné místo je zasvěceno službě Nejdokonalejšímu a že by se na tomto svatém území nemělo dít nic, co by se dotklo nebo by způsobilo bolest těch, kteří tu žijí v pokoře a klidu. Nechť cestujete v míru a kráčíte s radostí a nechť je požehnání Nejdokonalejšího stále s vámi.“

          Ngawang Tenzing Zangbu, Reinkarnace z Tengboche

 

Foto: Brána do Tengbočského kláštera

 

          .. koukám se a vidím skupinku trekařů se Sherpou vystupovat po schodech nahoru do kláštěra. „ Jdu za nimi, třeba půjdou dovnitř“, říkám Petrovi. A taky, že jo. Sherpa vyzvedává klíče a všichni vystupují po schůdcích do gompy. Přede dvěřmi se všichni, včetně mě zouváme. S mrazením v zádech vstupuji do posvátného chrámu. Je tu přítmí. Postupujeme zleva kolem pokladničky k obrovské zlaté soše Buddhy. Nikdo z ostatních návštěvníků, mimo mě, tam žádné peníze nevhazuje. Snad se to ani nehodí a co je to za lidi, že se tak chovají ? Myslím si v duchu. Fotí si Buddhu ze všech možných stran a kvákají při tom jak na trhu. Nechápu to. Jsou to ubožáci. Venku na dveřích je cedule jako vrata, že je zde zákaz fotografování. Odcházím raději dřív než oni. Nechci patřit mezi takovou sebranku.

Odpoledne jdeme před čtvrtou hodinou opět do kláštera, na obřad. Sedí tu již spousta mnichů s překříženýma nohama na červených sametových židlích a polštářích na zemi. Voní tu kadidlo a tyčinky. Cizinci stojí seřazeni v okruhu v zadní části chrámu. Někteří z nich, buddhisté, klečí se skloněnou hlavou až na zem. Obřad začíná. Mniši se svým brumendem neustále modlí a popíjejí z pohárků nějaký nápoj. Vpravo od nás začínají troubit na dlouhý asi třímetrový dřevěný nástroj dva mniši. Zvuk z něho je úžasný. A v těch basových nízkých tónech obzvlášť. Člověku se až tají dech. Do toho zní několikrát v intervalu bouchnutí do činelů a bubnů. Je tu nedýchatelný vzduch. Dělá se mi trochu špatně a tak bohužel předčasně odcházím.

Po obřadu si na place hrají mladí mniši fotbal. Je to vcelku legrace je vidět v těch dlouhých šatech. Nijak jim to ale nevadí. Před lodžií stojí dva zchvácení jaci. Vypadá to, že se každou chvíli sesypou k zemi. Je mi jich líto. Večer, dlouho do noci, pozorujeme noční oblohu. Je to nádhera ! Hvězdy jsou velice blízko. Znatelně se ale ochlazuje a tak lezeme do spacáků. Zítra nás čeká prudký sestup k řece a opět výstup nahoru. Půjdeme do Namche Bazaaru. Je to celodenní náročný trek.

Foto: Návrat do Namche 

 

 

 

 

     Ráno po snídani opět nasazujeme na naše bedra batohy a loučíme se s tímto kouzelným místem. Sestup dolů k řece je vcelku rychlý. Před mostem chvíli relaxujeme u kiosku s občerstvením. Nahoru se valí proudy nových nažhavených trekařů. Jo, jo. Sezóna. Přecházíme ve výšce zavěšený most a postupně pomalu se plazíme dlouhou dobu do kopce. Stoupáme výš asi o 400 metrů. Sluníčko praží a je dusno. Mám žízeň, ale k pití už bohužel nic nemám. Konečně dosahujeme vrcholu a zastavujeme se u lodžií nad Sanasou. Sedáme si do stínu a svačíme. Smutně koukáme na krásné panorama a loučíme se s Ama Dablam. Ještě hodně dlouho nám trvá než se před námi objeví první baráčky v Namche.

 

                    NAMCHE BAZAAR

 

          Tak, teď jen sestup kotlem dolů do centra a jsme na místě, v naší lodžii. Nechali jsme si tu malý batůžek. Máme v úmyslu tu zůstat dvě noci. Šéfová ale říká, že další noc už má plno. Tak bereme klíče a jdeme si konečně už odpočinout. Po jídle si sháníme nocleh. Hned naproti je volno, tak se nemusíme s batohem vláčet daleko. „ Dnes už nikam nejdu !“, sděluji Petrovi pro případ, že by chtěl ještě někam jít. Ano. Odchází se procházet Bazaarem. Já už nemám sil. Druhý den, brzy po ránu, se stěhujeme na nové místo. Za pár minut už zase stoupáme do obrovského kopce směrem k přístávací dráze v Syangboche. Čekáme tu na přistání letadel. Bude to zážitek, když se budou pomalu snášet nad našimi hlavami. Á … už jsou tady. Přistává, ale jen jedna velká helikoptéra s nákladem. Jdeme stále výš a zastavujeme se až u lodžie s výhledem na Everest. Dnes jej odtud už taky konečně vidím. Vzpomínám si, jak jsem Petrovi při cestě nahoru do hor záviděla, že jej viděl. ( Ale zase si vrtnul ten palec ). Je tu plno lidí. Hlavně těch starších, kteří se dál již kvůli zdraví nedostanou. Do Namche scházíme úplně z jiné strany. Je to úchvatný pohled na baráčky přilepené k příkré stěně. Po návratu dolů Petr telefonuje domů, že jsme se ve zdraví vrátili z hor.

Foto: Nad Namche Bazaarem

   

           
         Cesta zpět do Lukly nám trvá tři dny. Jdeme totiž pomalu. Poslední noc se rapidně zhoršilo počasí a začalo pršet a tak do Lukly přicházíme jako zmoklé slepice.

 

   

        LUKLA - ČEKÁNÍ NA LETADLO

 

 

        Vidíme tu korzovat spoustu trekařů. „Vypadá to, že letadla do Kathmandu nelétají,“ říkám Petrovi. A mám pravdu. Dnes sem žádné nepřiletělo. Nám to ale nijak nevadí, poněvadž máme letenku až na zítřek. Jdeme opět do lodžie za Sherpou, kde jsme již byli. Poznal nás. „Vítám vás z hor !“, říká. A tak berem klíče a chystáme se na poslední noc. Poslední ? Kolik jich tu ještě bude ! Celkem čtyři. Kvůli špatnému počasí sem po čtyři dny nic nelétá. Je to horor. Uvažuji, zda nejít pěšky do Jiri. „ Blázníš ! Cesta dolů trvá 5 dnů a to by nám letadlo do Evropy uletělo“, říká Petr. Přicházejí další a další trekaři a tak se ubytovny plní až k prasknutí. My jsme s našim Sherpou dohodnuti, že když letadlo nepoletí, tak tu můžeme zůstat další noc. Tím máme po starosti. Problém ale nastává s každodenním přebukováváním letenek. Já jsem to po prvním dnu vzdala. Jsou tu s námi další dva Češi a tak chodí Petr s nimi. Mě to tu moc nebaví, klouže to po mokrých schodech a navíc jsem dnes viděla nést od doktora na nosítkách pod bílou plachtou mrtvolu. Prý nějaký starší pán měl infarkt. Kolik jich tu asi zkolabuje, myslím si, když vidím, co za lidi se tu pohybuje.

… průběh několika dnů vypadá následovně: ráno pohledem do okna mě Petr sděluje informaci o počasí. „ Zase chčije. Je mlha, že není vidět před barákem ani strom v zahradě. Já se z toho poseru ! Do p..i!“

„ Proč se rozčiluješ ? Je to zbytečné. Počasí neporučíš. Buď trpělivý !“ Snažím se ho uklidnit. Zatím máme čas. Nic nám nehrozí. Můj každodenní úkol je zrušit telefonicky ubytování v Kathmandu, abychom je pak nemuseli platit. Velice příjemný hlas šéfa Elbrus Home mi děkuje za informaci. Škoda, měli jsme tam určitý plán, ale sejde z něho. Bohužel se musíme přizpůsobit vzniklé situaci. Jinak to ani nejde. Všechno tu jde opravdu velice, velice pomalu. Od rána je odletová hala, která je těsně naproti nám, plná lidí, letištních zaměstnanců a vojáků stojících před vchodem do ní. Smutek v obličejích odcházejících lidí, značí vše. Nic nepřiletí a tím pádem ani nic neodletí. Petr courá celé dny po Lukle a jejím okolí. A já ? Odpočívám, čtu si, poslouchám muziku. Sem tam se jdu projít, koupit nějaké občerstvení a …. čekám, čekám a čekám, až se počasí konečně umoudří. Přišli jsme sem v pátek a dnes je úterý. Brzy ráno mě Petr budí a oznamuje: „ Tak dnes by to mohlo klapnout. Je tam polojasná obloha.“ Paráda ! „Tak dnes určitě odletíme.“ odpovídám. Začínáme všechno balit, abychom byli připraveni. Netušíme však, že to tak jednoduché nebude. Koukám z ona a vidím stovky lidí. Místní jsou nalepeni u drátěného plotu a čekají na práci ( nosiči ) a ostatní jdou sondovat situaci. Mraky se zvedají a je to tady. Jako první přilétá velká ruská helikoptéra MI-8, která bude zřejmě pomáhat Luklu evakuovat. Na letišti visí cedule s nápisem: Kathmandu • Helicopter 500 U$. Vidíme první mávající turisty, jak do ní nastupují. S obrovským rachotem najíždí na startovací dráhu, zvedá se a s čumákem dolů se vznáší nad propastí do údolí. Za dobrou hodinku konečně přistává letadlo. Ale je bohužel od jiné společnosti, než se kterou máme odletět my. Po chvíli přistává další. Opět od jiné společnosti. Na letišti panuje neuvěřitelný chaos. My máme letenky až na jedenáctou, tak se zatím nijak nevzrušujeme. Odcházím na pokoj se připravit. V tom přichází Petr s novinkou. „ Letadlo havarovalo ! Napálil to do zdi.“ V mžiku cítím, jak jsem se zpotila. „ Tak to je v prdeli !“, odpovídám. A taky jo. Všechny další lety jsou pozastaveny. Hodinu a půl trvá, než asi dvacet lidí s pomocí lan toto letadlo odtlačí mimo startovací dráhu.

Foto: Letiště v Lukle před odletem

 

             Nastalá situace se velice rychle po Lukle rozkřikla a spousta zvědavců zaplňuje široké okolí celého letiště. Trvá to ještě nejméně dvě hodiny, než začnou přistávat letadla. Všichni se chtějí odtud dostat co nejdříve pryč. Kapacita letadel je ale malá. Každé tak pro 16 – 18 cestujících. Petr zjišťuje, že máme odletět asi třináctým letadlem od naší společnosti, ale zatím odletěly jen tři. Jejich intervaly jsou kolem půl hodiny. Před jedenáctou jdeme pro batohy a platíme Sherpovi za ubytování a jídlo. Jídelna je narvaná k prasknutí. Od teď už čekáme jen v letištní hale. Po čase zjišťuji, že tu dochází zřejmě k uplácení. Jednou pro akutní nemoc, jednou kvůli dětem a my stále s ostatními čekáme. Už mě z toho začíná být špatně. Vypadá to, že to dnes asi zase neklapne. Všichni nervózně přešlapují a mění svoje pozice. Informace o odletech nikdo nepodává. Jen příchod letištního úředníka v bílé košili za přepážku vždy značí, že se bude odbavovat. Beru naše letenky do ruky a tlačím se k ní. Kouká na ně a říká. „ Ano, teď poletíte.“ Volám na Petra ať vyhrabe z hromady naše bágly a řadíme se do fronty k váze. Máme skoro nalepené odbavovací samolepky, když v tom přichází další šéf a sděluje nám, že to byl omyl. „ Next flight !“, oznamuje. „ Asi tu někomu rozbiju držku !“, říká Petr s drsným výrazem ve tváři. Chvíli lamentujeme, ale není nám to nic platné. Tady platí jiné zákony. „ Jdu si ven zakouřit!“, naznačuje mi Petr.

… běhá mi hlavou všechno možné, radost nad krásou Himalájí, únava a utrpení cestou, svěží čerstvý vzduch, ochotní a pokorní obyvatelé. Ne, nesmím si tímto zkazit zdejší pobyt. V tom vidím s radostí v očích přicházet Petra. „Pojď rychle za náma, za 100 dolarů s letenkou můžeme za chvíli odletět helikoptérou!“ Svítá naděje. Petrův kamarád, zdejší Nepálec nás zná, pomáhá tu na letišti s odbavováním. Tuto možnost nám právě teď nabízí.. „ To bereme ! Paráda.“ říkám.

„Jsou tu s námi ještě tito dva Češi. Mohli by letět s námi ?“ ptá se ho Petr. „ YES !“, odpovídá. Padá mi kámen ze srdce. Odcházíme do čajovny naproti, kde obchod uzavíráme. Dává nám palubní lístky na „HELI“ a říká: „Pojďte za mnou!“ Bere a odnáší okamžitě naše zavazadla na plochu a my jdeme dolů na odbavení. Netrvá to dlouho a mává na nás, abychom šli na plochu. Bere můj batoh a s ostatními se plížíme kolem letiště jako nějací lupiči k vojenskému prostoru, kde je přistavená helikoptéra. Právě z ní vystoupili cestující. Je krásná červenobílá. Jsme z toho v tranzu. Událo se to všechno během patnácti minut. „ Tak díky a ahóóój !“, loučíme se s kamarádem.

 

                  DRAMA V OBLACÍCH

 

        Pilot pomáhá uložit batohy do boční stěny a nastupujeme. Je nás tu s pilotem šest. Vedle něj vpředu sedí nějaký Japonec. My čtyři jsme v zadu. Petr u okna z foťákem. Pilot nasazuje sluchátka, startuje a vytáčí motor na plné obrátky. Čekáme takto na místě ještě asi pět minut. Á … jdeme na to ! Se vzájemným úsměvem na sebe, pořádným hlubokým oddechnutím a mávnutím ruky se loučíme s Luklou. Stroj se zvedá a jde nad střed dráhy. Předním oknem ji celou vidíme před sebou. Naráz se zhoupne předkem dolů a letíme. Dráha končí a pod námi je hluboká propast. Obloha se začíná opět zatahovat a mraky se valí směrem na Luklu. Konstatujeme, že jsme možná jedni z posledních co dnes odlétají. Hned na začátku letu však dochází k obrovským turbolencím. „ Adrenalinový bonbónek !“, tomu říkám. Sedíme všichni jako zařezaní. Vrtulník se třese. Pilot stále mačká tlačítka na přístrojové desce, kouká ven před sebe a na GPSíčko. Letíme poměrně nízko. Podlaha pod oknem je průhledná a tak můžeme sledovat, kudy letíme. Povětšinou letíme v blízkosti horské stěny. A teď dokonce přímo na ni. Tý, jode ! „On to tam s námi napálí!“, říkám potichu. Koukáme se vystrašeně jeden na druhého. Naráz stroj zvedne a málem jsme zachytili o stromy. Jen to zahučelo. Fuj ! To jsem si oddechla. Přelétli jsme sedlo, ale za ním se hned znovu o několik metrů propadáme. Takto se to několikrát opakuje. Zjišťujeme, že se cestou vyhýbá mrakům. Krajina pod námi se mění z horské na rovinatou a po chvíli se blížíme ke Káthmandu. Během několika minut jsme v cíli. Dosedáme na letiště Tribhuvan. Chvíli ještě čekáme než se vrtule úplně zastaví a šťastni, že jsme konečně na místě, vystupujeme ven. Před helikoptérou si děláme ještě každý pár snímků, děkujeme pilotovi a loučíme se. Bereme taxíka a odjíždíme do hotelu.

 

 

      Tak. A tímto naše extrémně náročná expedice v Himalájích končí.

 

        

Foto: Při sestupu z Kala Pattharu. V pozadí Everest, 8.848 m.n.m.

 

 

                                                         

 

                           „ Chci se tam vráááátit !“

 

P.S.

Díky Vám všem, kteří jste tento cestopis dočetli až sem, za návštěvu a strávený čas. Doufám, že Vás některé pasáže i rozesmáli a nebo Vám vhrly slzy do očí. 

Přála bych si, aby tato naše „Cesta k Everestu“ byla pro Vás inspirací a pokud ji uskutečníte, tak Vám k tomu přeji hodně odvahy, síly a trpělivosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







 

                     

 

                                                             

22.01.2018 22:06:35
bilkovahelenaph
Copyright © 2009-2018 Helena Bílková. All rights reserved.

All published photographs are protected by copyright law. Their further use is possible only with the permission of the author.
Na všechny fotografie a články se vztahují autorská práva. Další šíření, kopírování nebo jiné použití je možné jen se souhlasem autora.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one