FOTOGRAFOVÁNÍ • CESTOVÁNÍ • MY PHOTOGALLERY • TRAVEL PHOTO • LANDSCAPE • MOUNTAINS

Řecko-Greece

1.  Mytický Olymp • Mythical Olympus

2.  Bílé hory • White Mountains • Moonscape

3.  Soutěska Samaria • Samaria George

4.  Omalos • Mt. Gingilos

5.  Paleochora • Elafonisi

6.  Sougia • Paleochora

                     

 

            ŘECKO  •  GREECE

        Řecko se stalo mojí nejoblíbenější destinací v Evropě co se týče pobytu u moře. Miluji tamní ostrovy, hory i místní obyvatele. Jsou velice odlišní od jiných Evropanů. Vyzařuje z nich láska, mírumilovnost a štědrost. Nejraději navštěvuji náherné Kyklády, Krétu a Lefkadu.

 

 

       

            Trůn bohů - Olymp ( Mytikas )

        ... podnikáme pěti denní trek v pohoří Národního parku Olymp s cílem vystoupit na nejvyšší horu Řecka, Olymp • Mytikas, 2.918 m.n.m. Naše cesta začíná v malebné vesničce Litochoro ležící ve výšce 300 m nad mořem. Je kolem páté hodiny ranní a my se vydáváme obtěžkáni batohy na výstup stezkou E4. Cesta vede nádhernou divokou soutěskou s nesčetnými peřejemi, dřevěnými mosty a spočívá v neustálých výstupech a sestupech. 
 


         Postupujeme ale pomalu, poněvadž našim koníčkem je fotografování a tak si to patřičně užíváme. Přicházíme k jeskyni se skromnou kaplí. Jmenuje se Agios Dhionisios. Osvěžujeme se doušky ledové vody ze zdejšího pramene a po několika minutách odcházíme. A vítá nás konečně chata Prionia. Jsme ve výšce 1.100 m.n.m. Dáváme občerstvení a odpočíváme. Je šílené vedro a tak uvažujeme, zda tu přespíme a nebo půjdeme dál. V pět hodin odpoledne se zvedáme a vyrážíme směrem nahoru. Máme štěstí. Sluníčko už zašlo za obzor a před námi se vysoko směrem k nebi objevuje na skalním výběžku postavená horská chata Agapitos, 2.000 m.n.m. Slyšíme odtud hlasy, ale serpetiny nahoru se zdají nekonečné. Cítím jak mě docházejí síly. Asi si zde lehnu a budu spát tady, říkám Petrovi. Ten se během chvilky zmocňuje mého báglu a přesvědčuje mě, abych se zvedla. Zcela vyčerpána přicházím k chatě. Tak pro dnešek je to 1.700 metrů převýšení a to nepočítám výstupy a sestupy v kaňonu. Jdeme si nejdříve objednat jídlo a nocleh a pak sedáme ke stolku před chatou. Pozorujeme nádhernou fascinující krajinu dole pod námi, ozářenou zapadajícím sluncem. Začíná se tu velice rychle ochlazovat a tak po vydatné večeři odcházíme na kutě. Je tu několik dvojpostelí pro páry. Během okamžiku spím jak dudek. A je tu ráno. Slyším zpívat ptáky. Ale kde je Petr ? Po chvíli přichází a tak ještě skoro za tmy vyrážíme na bájný Olymp. Čeká nás převýšení okolo devítiset metrů. Po necelé půl hodině na treku už máme slunce v zádech. Sice hřeje, ale začíná foukat silný ledový vítr. Na úbočí  vidíme ležet rozsáhlá sněhová pole. Postupujeme po nakloněné hraně hřbetu, pod nímž je zprava vidět hluboko pod námi naše chata. Vlevo od nás se vypíná kužel hory Sv. Antonína s kaplí a pod ním deprese - propadlina. Po třech hodinách výstupu jsme na vrcholu hory Skala ve výšce 2.866 metrů.
 

 


           Máme odtud překrásný výhled na celé pohoří s jeho nejvyššími vrcholy, včetně Olympu. Ale výstup na protější nejvyšší, jež tvoří v závěru obrovskou korunu, se zdá být dost náročný. Musíme nejdřív sestoupit několik metrů dolů a pak postupovat ve velice strmé a nebezpečné stěně. Je to nářez !  Za sebe, je lepší se vůbec nekoukat. Hodilo by se tu lano. Pro větší bezpečnost. Kdyby se nad námi někdo zřítil, tak by s sebou strhl i spoustu nás, ostatních. Je lepší na to nemyslet. Po stranách vidíme úzké vysoké hroty skal, představující jakoby zkamenělé mnichy. A je tu náš cíl nejvyšší - bájemi opředená hora Olymp, 2.918 m, zdejší majestát... 

 

 

 

     Před námi se kumulují mraky a tak opouštíme vrchol a sestupujeme opatrně do sedla. Na vrcholu Skaly čeká spousta trekařů, kteří se na vrchol Olympu bojí vystoupit a nebo už nemají pro další výstup sil. Po chvilce jsme u nich. Je něco po poledni a obloha se rychle zatahuje. Fouká silný vítr a tak raději sestupujeme dolů k chatě. Tak jsme to dnes chytli, co ? Říkám Petrovi. To tedy jo, odpovídá. Není nad to vyrazit na výstup co nejdříve. Cestou dolů potkáváme fůru trekařů vystupujících teprve nahoru. Nezávidím jim to. Zakrátko již máme chatu na dohled a těšíme se na odpočinek. A je tu rušno ... Objednáváme jídlo a zjišťujeme, že místo k přenocování pro nás již bohužel není. Je sobota a budou prý mít plno. No nic, přespíme někde cestou dolů. Po odpočinku bereme do láhví vodu a loučíme se. Počkej až odejdou ! Říkám Petrovi. Na sestup dolů se právě vydává karavana mul a tak se raději ještě chvíli zdržujeme. Není kam spěchat. Tak jdeme na to ? Jasně ! Nahazuji bágl na záda a málem jsem s ním upadla. Podlomily se mě nohy. Mám toho docela dost. Sestupujeme strmou stěnou  serpentinami dolů velice pomalu.  Proti nám proudí davy funících upocených trekařů. Asi po třech hodinách jsme opět u spodní chaty Prionia. Sedáme ke stolu, s úmyslem něco pojíst. Vedle nás vidíme desítky zaparkovaných aut. To se jim to chytrákům vystupuje, když si dovezou zadky až sem, do tisícovky nad mořem. Vede sem totiž jediná prašná silnice, po které si lze výstup k vrcholu Olympu ulehčit. Avšak projít si kaňon až dolů k moři, užít si trek ,to je "ekšn" !  Je tu pravá divočina a její krása, o kterou jsou tímto zkrácením cesty ochuzeni. Nasyceni a posilněni opouštíme chatu a vydáváme se boční cestou do kaňonu. Začíná se stmívat a tak si hledáme vhodné místo na spaní. Přicházíme na cestu. Tady by to šlo. Co říkáš ? Je tu rovná zem, nebude nás nic tlačit do zad. No, já bych na té cestě nespal. Co když sem někdo pojede ? Odpovídá Petr. Kdo by sem jezdil ? Ta cesta támhle dole končí a nic tam není, jen menší hustě porostlý plácek. Jdu to tam prozkoumat. Odpovídám.  Nakonec si vybíráme a čistíme místo od kamenů hned vedle cesty a zalézáme do spacáků. Chvíli pozorujeme hvězdné nebe a oba únavou během pár okamžiků usínáme. Něco po půlnoci nás budí zvuk motoru a záře světel. Ty voe ! Co to je ? Jede sem nějaké auto ! Vidíme, jak pomalu přijíždí a projíždí kolem nás dolů. Sedí v něm dva maníci, něco brebentí a koukají po nás. Pokračuj, pokračuj ! Říká Petr. No nevím, jak by to bylo dopadlo, kdybychom si ty spacáky rozložili na cestu ...

   

      Foto: ráno balíme ...

 

 

 

       Ráno balíme. Sluníčko už olizuje vrcholky hor a my se opět vydáváme na cestu kaňonem. Míjíme nádherné skalní útvary, jimiž se prodírá bystrá říčka. Její vody padají dolů v úchvatných malebných vodopádech. Každou chvíli stojíme a fotíme. Je tu kouzelná příroda. To se musí vidět. Pak přicházíme ke starému klášteru, který stojí na menší vyvýšenině. Jdeme tam. Zastavuji se před vstupem a uvazuji si do pasu širokou šálu, abych si zakryla nohy. Vítá nás místní mnich a vybízí nás k návštěvě kláštera, který se z části právě opravuje. Na stěnách visí nádherné staré ikony a je tu cítit vůně kadidla. Necháváme tu pár eur a odcházíme. Je kolem poledne a sluníčko pálí o sto šest. Cesta vede neustále nahoru a dolů na dno kaňonu, přes most a opět stoupá do výšin. Je to cesta bez konce. Ani nevím kolikrát jsme toto již absolvovali. Vypadá to, že dnes ani do Litochora nedorazíme. A taky, že ne. Poslední nocleh si vybíráme u řeky. Myji se v její ledové vodě a po chvíli zalézáme do spacáků. Brzy zjišťujeme, že se na nás ve velkém vrhli mravenci. Jsou jich tu snad stovky a takoví obři. Vy hajzlíci ! Lamentuji. No nic. Opět balíme a odcházíme o kus dál, těsně pod skalní stěnu. Je tu štěrk. Zde snad nebudou...

          Noc byla krásná a pěkně jsme se vyspali. Zdoláváme poslední úsek cesty a po půldruhé hodince jsme zpátky v Litochoru, odkud jsme před pár dny vyráželi nahoru.

 

 


 

 

 Kréta - Lefka Ori - Bílé hory - White Mountains

 

        Lefka Ori - Bílé hory. Své jméno dostaly po věčně bílých nebo skorobílých vrcholech, z nichž 30 přesahuje nadmořskou výšku dva tisíce metrů. Nejvyšším vrcholem je Pachnes, 2.453 m. Bílé hory tvoří vápencový masív s četnými náhorními plošinami, soutěskami a jeskyněmi. Nejznámější soutěskou je Samaria, která je nejdelší soutěskou v Evropě. Centrální a jižní část tohoto  pohoří s nadmořskou výškou pohybující se kolem 1.800 metrů  se  podobá  " měsíční krajině ". 

Takováto krajina má technický název:  " vysoká poušť " a tak je tato část území Bílých hor unikátem a to dokonce na celé severní polokouli. 

        Podnikáme třídenní trek, jehož délka je kolem 35 kilometrů. Tato trasa  " E4 " - Askyfou - Omalos je klasifikována řeckým horolezeckým svazem jako velmi obtížná. Její obtížnost spočívá v horolezectví ve vysoké nadmořské výšce bez stromů, kde není v dosahu pitná voda. Pouze z jara zbytky sněhu. ( Podle mě je v létě skutečně velice náročná a to kvůli vysokým teplotám přes den a chladným v noci, no a bez vody !!! ) 

 

                                                     •   •   •   •   •     

  

       ... opouštíme hotel a vydáváme se na autobusové nádraží v Chanii, odkud pojedeme směrem na východ na náhorní plošinu Askyfou. Ta je východiskem do Bílých hor - Lefka Ori a leží v nadmořské výšce 780 m. Málem jsme to přejeli. Nikde není zastávka a my naráz zjišťujeme, že sjíždíme z kopce. Ženu se dopředu za řidičem a žadoním o zastavení. Jó, Askyfou ! A ukazuje palcem zpět za sebe. No nevadí, kousek se vrátíme. Nasazujeme bágly a jdeme směrem k vesnici. Sedáme u prvního stánku a dáváme si pití. Paní se nás anglicky ptá, kam máme namířeno. Je překvapená naší odpovědí, že zamýšlíme přejít Bílé hory až do další náhorní plošiny Omalos na západě. Je to nebezpečné, říká. A cestou není žádný zdroj vody. Možná jen zbylé kousky sněhu. To nám nevadí, víme to z průvodců. Máme mapu a pití si koupíme. 

        S bágly neskutečně zatěžkanými asi osmi litry tekutin se vydáváme směrem vzhůru . Je právě kolem poledne a sluníčko má grády. Jdu jako robot a koukám se jen do země. Přicházíme na náhorní planinu Tavri. Dosáhli jsme výšky 1.050 metrů. Sedáme si do stínu ke starému stolku s rozbitými židlemi a svačíme. Máme neskutečnou žízeň a tak doplňujeme tekutiny namíchané s iontovým práškem. To kvůli dehydrataci. Míjíme zdejší horskou chatu, která je bohužel zavřená a zvažujeme, zda tu nepřespíme. V blízkosti vidíme ceduli s nápisem - Omalos - 16 hodin chůze. Kvůli zásobám pití se raději rozhodujeme k dalšímu postupu. Cítím se šíleně vyčerpaná. Odepínám karimatku a lehám si přímo na cestu. Po chvíli odpočinku jsem schopna pokračovat ve výstupu. Sluníčko už konečně zašlo za obzor a tak to hrneme výš a výš. Stop !  Dál už nejdu, říkám Petrovi. Nejsem blázen, abych tady zkolabovala. No, tady není nejvhodnější místo ke spaní, odpovídá a odchází prozkoumat nejbližší okolí. Jsou tu značné deprese, tedy propadliny a tak nacházíme menší místečko v dolince, chráněné před větrem. Je kolem 21 hodiny a začíná se rychle ochlazovat, poněvadž jsme na návětrné straně hor. Tak a rychle do spacáků, než nás rozklepe zima ...  Noc za moc nestála. Foukal neskutečně silný vítr a neustále mlátil fólií, kterou jsme byli přikryti. Ale k odpočinku nám stačí jen tři hodinky spánku. Petr vaří kafe, snídáme a při tom sledujeme fantastický východ sluníčka. Po páté hodině už jsme opět na cestě. 

 

 

 

              Následuje prudký výstup nahoru a je to záhul. Chvilku mě trvá, než chytím ten správný dech. Fouká tu příliš silný nárazový vítr a tak mám co dělat, abych udržela rovnováhu a nespadla dolů. Dokonce si musím přivázat šátkem slamák na hlavu, aby mě jej vítr neodnesl. To by byl malér. Čepice, brýle a pití jsou teď ze všeho nejdůležitější. Po půlhodince výstupu mě dochází, že jsem neviděla nikde značku. Že bychom zabloudili ? Obracím se pohledem za sebe a vidím Petra daleko ode mně, asi sto metrů níže na cestě pode mnou. Volá na mě, abych sešla šikmo dolů, že cesta asi povede tam. Hodně dlouho potom, žádnou značku nikde nevidíme. Co teď ? Petr ukazuje pravděpodobnou cestu na mapě a tak jdeme dál. Pořád ještě máme možnost se vrátit, pokud správnou cestu nenajdeme. Po dalších asi dvou hodinách chůze na mě Petr volá, že támhle na tom kopci vidí značku. Že by ? Já tam totiž nic nevidím. No jo. On totiž kouká do hledáčku fotoaparátu se zoomem. Po chvíli plazení se přes obrovské balvany nahoru se dostáváme na takové rozcestí, kde se konečně turistická značka E4 nachází. Máme radost, jako malé děti. To se nedá popsat. Shazujeme bágly a dáváme si menší občerstvení. Je tu nádherný rozhled. Vidíme před sebou nekonečné horské masívy bílé a šedé barvy. Nikde ani živáčka, jen pár dravců občas zakrouží nad našimi hlavami. Vypadá to na supy nebo orly. V  dálce přes hlubinu před námi vidíme zbytky sněhu.   Fotíme o sto šest, poněvadž to zde vypadá jako " měsíční krajina ". Barvy hor tvoří bílá, švetlešedá, šedá a černá. Tak co ? Půjdeme ? Ptám se Petra. Jo, jo. Jen nemůžu najít mapu. Kam jsem ji jen dal ? Říká, a mě polejvá pot. Asi jsem ji nechal dole na tom velikém kameni. " Do prdele ! " Vracet se pro ni  už nebudu...  A tak pokračujeme dál bez mapy. Vyrážím napřed. Jdu z prudkého kopce dolů. Kam jdeš ? Volá na mně. No, značka je natočená tímto směrem, tak jdu. Před námi je totiž spád asi 500 metrů a pak zase do kopce nahoru. To je blbost, značka míří sem, více vpravo. Musíme traverzovat svah. Dolů nejdu ani náhodou, říká. Vracím se a měním směr. Drobné kamení nám ujíždí pod nohama a tak máme co dělat, abychom se udrželi ve svahu. Je to o hubu. Tady si tak zlomit nohu nebo spadnout, tak tu umřeme než přijde nějaká pomoc a jestli by vůbec nějaká přišla. Jsme tu sami a na vlastní triko, tak dáváme v sázku i náš život. Hold dobrodružství je někdy životu nebezpečné.

 

  

               Dostáváme se až na konec oblouku. Po celou tuto dlouhou cestu opět nikde nebyla žádná značka. Já se z toho poseru, říkám Petrovi. Určitě jsme měli jít tou cestou, jak jsem původně šla já. Ztratili jsme tím hodně času. No, a vody nám rapidně ubývá. Tak dobře. Vrátíme se tedy po této straně a postupně sejdeme dolů, říká. Dobře. Cítím, jak mě hoří podrážky od neustáleho sjíždění. Jen aby se to s náma neutrhlo a nezahučeli jsme oba dolů. Je pod námi totiž pěkná hloubka.  Jsou tu deprese. Hluboké díry i několik desítek metrů. Musíme dávat pozor, abychom do některé náhodou nespadli a nebo, aby se zem pod námi nepropadla.  Bílé hory jsou tím známé, ale nebezpečnější jsou právě na jaře, kdy tu leží zbytky sněhu a člověk neví kam šlape. Tak toto je krása hor a její nebezpečí. No konečně ! Jsme z toho venku. Nahoře už zase vidíme zbytky sněhu. Petr říká, že si jej nabere do flašky, poněvadž nevíme, zda nám voda bude na celou cestu stačit a v takovém vedru člověk pít musí, jinak by zkolaboval. Jenže já mám pořád žízeň. Petr mi radí, ať na ni nemyslím a nebudu pít. Jó, to se ti řekne: nebudeš pít. Po čase ale zjišťuji, že to funguje. A hurá ! Je tu značka E4 ! Spadl mi rázem kámen ze srdce. Úžasná úleva. Přicházíme na menší rovinku a vlevo pod horou vidíme zbytek sněhového pole. Rozzářili se nám oči. Tak zde si uděláme pauzu. Shazujeme batohy a hurá na sníh !  To je balzám, v takovém vedru se zchladit. Petr odhrabuje vrchní zašedlou vrstvu a plní lahve čistým sněhem. Paráda !

                     Tak zde bychom mohli bivakovat, co říkáš ? Ptám se Petra. Taky bych zůstal, povídá, ale cesta tu ještě nekončí a je ještě hodně dlouhá. To je škoda !  Tak  pokračujeme dál. Konečně jsou zde značky, takže nervozita z toho kudy - tudy opadla. Přicházíme k další horské chatě Kataveli, je rovněž uzavřená. Cítím se na dně svých sil. Musíme si odpočinout a pojíst, říkám Petrovi. Mám hlad, jako vlk. Ale můj žaludek toho moc nebere. Tak a teď to zapiji. No, ale vodou musíme hodně šetřit, protože jí máme už jen asi kolem 1,5 litru.  Petr zjišťuje výšku. Ta mu na hodinkách ukazuje, že se nacházíme ve 2.100 metrech. Je kolem 19 hodiny a Petr si myslí, že tady budu chtít nocovat. Zvedám se a říkám: raději půjdeme dál, vždyť jsme  kousek za polovinou cesty a vody máme málo. Pokračujeme tedy  v rychlém tempu až do setmění. Nalevo od nás je odbočka k nejvyšší hoře Bílých hor - Páchnes, 2.453 m.n.m. Mohli bychom tam ještě dnes vystoupit, kdybychom měli více vody. Je to jen pár metrů nahoru ( asi 400 ).  Mám pocit,že se vzduch rázem ochlazuje. Přicházíme na rozcestí. Napravo od něj vidíme asi 150 metrů vzdálenou salaš. Sedí u ní dva hoši a kynou na nás. Jsou to vůbec první lidi, které za celou cestu potkáváme. Asi se diví, co tady sami děláme. Původně jsme tam chtěli zamířit, ale nemůžeme ztrácet čas. Stmívá se. Zastavujeme u dvou plochých kamenů, což je tu vzácnost a bleskurychle lezeme do spacáků. Na jídlo nemáme ani pomyšlení. Vychází měsíc. Je právě úplněk. Miluji takovou oblohu s tisíci hvězdami. Jsou tak blízko nás. Sotva zaberu, vzbuzuje mě střelba. Co to je ? Ptám se Petra. Koukáme, jak z jara. Na nebi vidíme v krátkém intervalu několik po sobě vystřelených barevných světlic. Asi někoho hledají, nebo se něco děje, říkáme si a opětovně v klidu usínáme. Po chvíli nás budí hlasité výkřiky. Vidím kužely silně zářících světel pohybujících se z jedné strany na druhou a blížící se k nám. Někdo sem jde. Ty brďo ! Schovej kameru a foťáky !  Říkám Petrovi. Co když nás chce někdo přepadnout. Dostávám strach. Srdce mi buší, jak o závod. No, to by nám tak ještě scházelo. Schováváme hlavy do spacáků a čekáme, co se bude dít. Nikdo k nám ale nepřichází. Vrátili se. Zřejmě nás vůbec neviděli, poněvadž máme tmavě zelené spacáky. A tak dedukujeme, co vlastně chtěli, nebo hledali. Nás ? Abychom nespadli do soutěsky ? Asi si mysleli, že půjdeme dál i po tmě a to je zde velice nebezpečné. Zklidňujeme se. Koukám se na nebe, pozoruji hvězdy a měsíc, a ne a ne zabrat. Dnes to byl ode mně nadlidský výkon, říkám si v duchu sama pro sebe. Vždyť jsme přešli vzdušnou čarou pomalu celé pohoří. Petr taky nespí...

        A je tu ráno. Nečekáme ani než se rozední, rychle balíme věci a odcházíme. Posnídáme o kousek dál, říkáme si. Obloha se začíná zabarvovat. Míjíme stálo divokých koz a čeká nás opět výstup. Jak zjišťujeme, tak poslední a naštěstí nebyl tak dlouhý. Konečně jsme nahoře. No to je nádhera ! Pozorujeme nízkým sluncem ozářené hory. Brrr ...  je tu zima, tak kolem dvou stupňů Celsia, takže cvakám zubama. 

  

          Pro snídani si vybíráme vhodné místo v závětří a na sluníčku. Jsme těsně pod horou Melindaou, vysokou 2.133 metrů. Zde to už známe. Byli jsme tu vloni. Petr vaří kafe a já už se na ně strašně těším, protože mi mrznou ruce. Tak a jdeme dolů...  Teď nás čeká většinou jen sestup a proto musíme být opatrnější. V neskutečné dálce vidíme horskou chatu Kallergi, která bude našim dnešním cílem. ( Šli jsme to celkem 6 hodin !!! ) Jen voda nám chybí. Mám asi dvě deci. S tím musím dnes vydržet a tak si do ní sypu Isostár. Přicházíme na další menší plošinu se spoustou koz, pomalovaných růžovou barvou. Moc se mi nelíbí, proto je ani nefotím. Scházíme velice příkrým kamenitým terénem, kde jediné zvrtnutí nohy by znamenalo konec. Proto raději sestupujeme velice opatrně a pomalu. Sluníčko přidává grády, no a my jdeme přímo proti němu. Tak a jsme na prašňačce. To je cesta, kterou jezdí místní autama. Jsou to buď pasáci koz a nebo menší organizované skupiny trekařů, kterým se nechce absolvovat tuto cestu pěšky. Ale nahoru stejně musí po svých.  Zastavujeme se v altánu a odpočíváme. Zde je alespoň stín. Jinak nikde není. Cesta vede dál nesčetnými serpentinami mírně nahoru. Je to náročné a kruté kvůli žízni, kterou mám. Vždy si dám jen jeden doušek a konec. Oči mám zabořené do země, abych raději neviděla, kam cesta přede mnou vede. Obracím se a vidím Petra daleko vzadu za sebou. Pořád se zastavuje a něco fotí nebo točí.  Nečekám na něj. Dožene mě. Je těsně před polednem a nás čeká posledních asi 150 metrů výstupu nahoru, kde je těsně nad strží Samaria, na skalním výběžku postavená, krásná chata Kallergi - 1.680 m.n.m. Zcela vyčerpaní, žízniví a umounění přicházíme k ní. Zdravíme přítomné a sedáme si konečně na lavici do stínu. Petr mi přináší 1,5 litrovou plastovou láhev minerálky. Musím konstatovat, že větší radost jsem v životě neměla. Beru ji do rukou, líbám ji a říkám: Jsi moje spása ! Všichni koukají jak blázni. Nevím, zda to chápou. Ale určitě ano. Říkáme jim odkud jdeme a tak nevěřícně pokyvují hlavou. Chatař se nás ptá, zda máme GPSíčko. Diví se a chválí nás, když se dozvídá, že ne a že jsme dokonce ztratili cestou i mapu. Tak to jste dobří, říká. Smějeme se všichni. Máme nesmírnou radost, že jsme došli až sem.

      Odcházím na kutě si chvíli odpočinout a během chvilky usínám. Budí mě Petr a říká, abych šla ven. Jsem z něj úplně paf, když vidím, jak na stole rozkládá mapu z treku. Ty jsi ji našel ? Ptám se. Ne, byl jsem ji v Xiloskale koupit. To si děláš blázny ? Nedělám, odpovídá. To není možné, kde jsi vzal ještě tolik sil, jít hodinu 500 výškových metrů dolů a hodinu nahoru ? Vidím, jak se všichni okolo pozorně  koukají do mapy, když jim Petr ukazuje, odkud a kam jsme šli. Přešli jsme vlastně tu mapu celou, zde rozloženou přes celý stůl. Taky se udiveně ptají, zda jsme tam museli spát. Ano 2 noci, odpovídáme. A oni: " Wow ! Wow ! Wow ! "

              

 

 


 

 

   SOUTĚSKA SAMARIA  •  SAMARIA GEORGE

 

    Trasa:  Kallergi - Xiloskalo - Samaria - Ag. Roumeli

         Po vydatné snídani, kterou nám správce chaty - Josef připravil, se loučíme a vyrážíme prašnou klikatící se cestou dolů do Xiloskala. V táhlé zátočině stojí auto a kolem něj pobíhají dva hoši. Míjíme je. V tom jeden z nich volá " ahój ! ". Jsou to Češi.  Vracíme se tedy kousek zpátky na pokec. Odkud jdete ? Přešli jsme Bílé hory a jdeme do soutěsky, odpovídáme. To jste borci, říkají. Popisují nám včerejší výstup na Páchnes.  Byl to záhul a šíleně nás bolí nohy. Spali jsme zde, v autě. Teďnám ale vypovědělo poslušnost. Je to stará plečka z půjčovny, říká jeden z nich. Po chvíli pokračujeme dál a odbočujeme z prašné cesty na pěšinu. Uf !!! To jsem se lekla. Vyskočila přede mě za skálou koza. Dole na parkovišti už stojí dva autobusy a kolem nich spousta lidí. Jsme na náhorní plošině Omalos, v osadě Xiloskalo, ležící  v nadmořské výšce 1.227 metrů.  

 

             Vítá nás Národní park - SAMARIA, jehož chráněné území tvoří překrásný hluboký kaňon ležící mezi masivem Bílých hor na východě a vrcholů Gingilos, Volakias a Kefalas na západě. Dnem kaňonu protéká travertinová říčka.  Je to unikátní dílo přírody s nádhernými scenériemi hor, obrovských skal tyčících se do výšky  až 500 metrů, zalesněného údolí s bohatými porostmi cypřišů, oleandrů a obrovských piniových lesů. Park vznikl v r. 1962 a je evropským unikátem co se týče délky, která činí 18 kilometrů do vesničky Agia Roumeli, ležící na pobřeží Libyjského moře.Trek dolů je celkem náročný, hlavně pro netrénované jedince. Jedná o sestup z výšky 1.227 m a většinou kamenitým terénem. Průchod soutěskou trvá 4 - 8 hodin. Jak komu ... 

     

      ...  Platíme deset eur za dvě vstupenky do N.P. Samaria a jsme upozorněni na to, že je nesmíme ztratit, poněvadž nám bude jeden díl odebrán při kontrole na konci treku.  To proto, aby se zjistilo, zda všichni opustili NP a nebo, zda je zapotřebí někomu pomoct v případě nehody. Tak ahoj a šťastnou cestu ! Přeje nám hoch za závorou. Zahajujeme rázný sestup serpentinami po schodech dolů. Je to pro nás brnkačka. Zato pro některé cesta tady již končí. Zjistili, že to není jen obyčejná příjemná procházka. Ani se jim nedivím, když vidím co mají na nohách. Staré báby jdou ve vycházkových botách s podpatkama ! To snad není možný ! Divím se, proč je sem vůbec pustili. Ale co, těm je to jedno. Vstupenku prodají každému. Vychutnáváme si cestu ve stínu a osvěžujeme se vodou z místního pramene. Je jich tu spousta. Prý skoro každé dva kilometry. Tak uvidíme. Přicházíme ke kostelíku Aghios Nikolaos ze 14. století. Vcházíme dovnitř. Hoří tu několik svící. Po prohlídce interiéru dáváme na misku pár drobásků a odcházíme. Dýchla tu na nás minulost. Koukáme se, že  některým chodcům již docházejí síly. Táhnou se pomalu, jako vypasení slimáci. Nejvíce mě štvou Italky a Španělky. Na každé lavičce sedí a hulí. Nedej Bože, aby zde začalo hořet. To by byl fučák ! Oheň by nás tu pohltil všechny, protože není kam utéct.   Kouřit se zde prostě nesmí a basta. Přecházíme potok, u kterého potkáváme dědu s párem mul. Naložil jim těžký náklad, protože vidím jak se jim podlamují nohy. 
 

 

 

        ...  Před námi vidíme most se zábradlím a za ním pár starých stavení. Je to vesnička Samaria, kterou museli její obyvatelé opustit v r. 1962, když tu byl vyhlášen národní park. Sedáme si na lavičku a svačíme. Kolem nás poskakují krétské kozy - KRI-KRI, které jsou zdejším endemitem. Žlutý kotouč přitápí. Spaluje nás svými pichlavými paprsky čím dál víc a tak se zvedáme. Bereme vodu a pokračujeme dále. Jsme asi v polovině cesty. Kousek za vesničkou je kostel  "Osia Maria" ze 14. století, od kterého je odvozeno jméno " Samaria ". Míjíme po obou stranách překrásně zbarvené vysoké skály. Procházíme jejich kouzelným labyrintem do úzkého kaňonu a několikrát přecházíme potok. Má nádhernou barvu. Zastavujeme se tu na odpočinek. Nohy mě začínají nějak tuhnout a cesta se zdá být nekonečná. Vstávej ! Jdeme dál ! Volá na mě Petr. No jó, už jdu. Blížíme se k nejuzšímu místu celé propasti, které má název "Železná vrata" a není širší než tři metry. Proti nám začínají proudit davy lidí. Jdou navštívit jen toto místo a pak se budou vracet zpět do Ag. Roumeli. 

  

           Mě však připadají trošičku natvrdlí. Nemají zájem si na úzké dřevěné lávce vyhnout. To mám kvůli nim jít potokem, nebo co ? Říkám Petrovi. Musíš na ně tvrdě. Tak jako já. Podle jeho vzoru se těsně před nimi zastavuji a hlasitě říkám: " Baf ! " Teprve teď se vzpamatují a s upuštěným slůvkem " Sorry ! "  se míjíme a pokračujeme každý svou cestou. Čím více se blížíme k východu ze soutěsky, tím je krajina sušší, vyprahlejší a beze stínu. Údolí se pomalu rozšiřuje a v dálce už je vidět moře. Asi po hodině přicházíme ke kontrolní stanici. Stojí u ní dva muži a už z dálky nás vítají. Zdravíme je a podáváme jim naše vstupenky. Díky, jste mezi prvními co sem dorazili, říkají. Procházíme úzkou cestou kolem několika taveren. Dala bych si něco k pití, říkám Petrovi. Ale nakonec se ani nezastavujeme a unaveni a žízniví si to sypeme dál. Jsou to ještě dva kilometry, říká Petr. Tento úsek je nejhorší, i když cesta vede jen po silnici. Po chvíli konečně přicházíme do vesnice Agia Roumeli a bereme místo u stolu, na pozvání jednoho z místních majitelů restaurací. Dědo ! Přines pivo a dělej ! Říká Petr česky. Smějeme se všichni. My víme čemu a děda je rád, že má konečně první hosty. Ti mu přitáhnou další. Dáváme si pivo a velký gyros. Petrovi se radostí rozzářili oči, když vidí přicházet dědu s orošenými půllitry piva. " Evcharistó ! " Děkujeme !

          Po občerstvení jdeme koupit lodní lístky do Paleochory, kde zůstaneme až do našeho odletu. Sem, do Agia Roumeli nevede žádná silnice. Jediná cesta odtud ven je trajektem. Jižní pobřeží západní Kréty je v úseku Bílých hor většinou strmé, divoké  a nepřístupné.

 

 


 

 

     Omalos •  Mt. Gingilos • 2.080 m

      

        ...  právě jsme dorazili prvním autobusem z Iraklia do Chanie a jdeme zjistit v kolik hodin jede autobus na Omalos. Smůla ! Budeme muse čekat až do jedné hodiny odpolední. Je takové vedro, že se tu nedá ani dýchat. Paní vedle se mě ptá, kam cestujeme. Odpovídám, že na Omalos. Máme stejnou cestu, odpovídá. A pořád po nás pokukuje a usmívá se. Slyšíme hlásit rozhlas, že máme nastupovat. Řidič nakládá naše batohy do zavazadlového prostoru a jdeme na palubu. Hurá ! Konečně jsme v chládku. Během pár minut odjíždíme.  Po půl hodině projíždíme dlouhým údolím pomerančových hájů a pozvolna nabíráme výšku. Před sebou neustále sledujeme fascinující kulisu Bílých hor. Cesta se dále klikatí nesčetnými serpentinami vzhůru a stoupá přes strmé horské svahy s vysokými cedry a hustými keři. Naskýtají se nám překrásné výhledy zpět dolů, k moři. Běháme po autobusu z jedné strany na druhou. Jedeme pomalu. Je zde prudké stoupání a autobus s ním dost bojuje. Zůstali jsme v něm už sami dva. A, ...  jsme asi nahoře. Vjíždíme do úzké skalní soutěsky a mírně sjíždíme z kopce. Právě jsme dorazili na náhorní plošinu Omalos, ve výšce 1.080 m, která je jednou ze tří nejvyšších na Krétě.  Na zastávce, která leží v centru, vystupujeme. Bereme bágly a loučíme se s řidičem. Kousek přes silnici vidíme náš vytypovaný hotel Gingilos. Jdeme dovnitř. Vítá nás tu její majitel a je očividně rád, že už má hosty. Bereme klíče a jdeme na pokoj. Jsme celkem unaveni. Cestujeme totiž z Prahy od včerejška. Cítíme, že se tu pořádně ochladilo. No nic. Hledám v báglu svetr a oblékám se. V tom Petr říká: Já vůl jsem nechal v autobusu svoji bundu. V čem teď budu chodit ? Nic jiného tu nemám. Utíkej rychle dolů a běž na zastávku, autobus se bude během pár minut vracet z Xiloskala zpět. Radím mu. Během chvilky přichází s úsměvem a bundou v ruce ... 

          Po čtvrté odpoledne se vydáváme po silnici do Xiloskala, vzdáleného asi 5 km, kde je informační centrum a vstupní místo do jedné z nejkrásnějších soutěsek na Krétě, do Samarie. Z počátku je cesta nudná a pak se stáčí doleva. Ty bláho ! Co to tam je ? Tam hoří ? Vypadá to jako oblaka dýmu. Omyl. Přicházíme blíž a teprve teď vidíme onen kouzelný ráj horolezců.  Před námi vystupuje z mlžného oparu obrovský strmý bílý vrchol hory Mt. Gingilos, vysoké 2.080 m.n.m. No to je nádhera - Božský trůn Zeusův ! Přicházíme na konec silnice, ke vstupní bráně do soutěsky a stojíme přímo pod ním. Jeho druhá polovina, v podobě příkré stěny, padá kolmo do soutěsky téměř dalších tisíc metrů. Tak zítra ho uděláme, co říkáš ? Ptám se Petra.  Jasně, zítra bude náš !

        ...  a je tu ráno. Sluníčko svítí a je příšerná kosa. Tak kolem nuly.  Rozhodujeme se, že dnes pojedeme do Xiloskala raději autobusem. Je zbytečné vláčet se 5 km po silnici. Odcházíme na zastávku. Čekáme tu již dost dlouho, ale autobus stále nepřijíždí. Jsem zmrzlá na kost. Na sobě mám jen triko a kraťasy. No, konečně je tu ! Nastupujeme dovnitř, zdravíme a kupujeme lístky. Řidič však žádné peníze nechce a vrací je Petrovi zpět. Všichni pasažéři ještě pospávají a mají tu pěkně nadýcháno, že není vidět skrz okna ven. Je tu teplo. Během chvilky jsme u cíle. Vystupujeme jako první a bez zbytečného zdržování se, vyrážíme nahoru. Jsme totiž jediní. Jinak jdou všichni dolů, do strže. Beru rychle jednu serpentinu za druhou, abych se zahřála a rozproudila krev. Jsem pořád ztuhlá a navíc jdeme asi 30 minut úsekem, který je většinou ve stínu. Přicházíme na rovinku. Je odtud krásný výhled dolů na parkoviště s občerstvením, u něhož se hemží spousta trekařů.  Cesta se po chvíli stáčí doprava a klesá stále dolů. To je blbost, nejdeme špatně ? Ptám se Petra. Žádnou odbočku nahoru jsem neviděl. Odpovídá. Tak pokračujeme dál. Míjíme sta let staré cypřiše a kocháme se pohledem dolů do soutěsky. Máme před sebou dechberoucí scenierii okolních hor prudce se svažujících dolů a pod námi - díra jako "prase". Musíme jít opatrně, nemůžeme si dovolit uklouznout. Byl by s námi konec. Obrovským skalním obloukem vcházíme do kouzelného labyrintu kamení, skal a jeskyní. Fantazie ! Nachází se tu prý i "jeskyně démonů ". Ale tu my raději  nehledáme a pokračujeme dál. Nad našimi hlavami se s pýchou tyčí k nebi severní bílá vápencová stěna hory Gingilos. Přicházíme do místa zvaného "Seli Hellenes" v 1500 metrech. Je to zvláštní pozitivní místo a konečně voda ! Tryská tu z hory několik pramenů ledové vody. Tak zde si dáme pauzu. Říkám Petrovi. Slunce praží, je nesnesitelné vedro a žízeň veliká. Nabírám si s chutí ledovou vodu do láhve a  popíjím. Koukám, že Petr si dává dokonce i ledovou sprchu. Tak to je parádní osvěžení ! Teď nás však čeká spousta serpentin nahoru do sedla. Postupně pociťujeme velmi příjemné proudění vzduchu. Po necelé hodince jsme v sedle, v 1700 metrech. Fouká tu silný ledový vítr, který proudí mezi horami. Máme před sebou nádherný rozhled . Vlevo pod Gingilosem se táhne hřbet k další hoře jménem Volakias ( 2.116 m.n.m.) pod nímž je soutěska Samaria a před námi je vstup, lépe řečeno sestup, do další impozantní soutěsky "Tripiti", vedoucí až k Libyjskému moři.

     ...  a my zahajujeme nejtěžší etapu našeho výstupu. Vlevo od nás je nejstrmější část výstupu na vrchol Gingilosu. Postupujeme nahoru velmi exponovaným kamenitým terénem, sem tam značeným červenými tečkami. Opatrně obcházíme hlubokou díru, v níž je jeskyně se 150ti metrovou vertikální propastí ( pár lidí prý už tam zůstalo navždy ). Probíjíme se nahoru přes čtyř metrové skalní bloky za použití všech čtyř končetin. Je to dost náročné. Hlavně se moc nekoukám za sebe dolů, abych nahodou nedostala závrať. Pod námi je obrovská hlubina. Po hodince jsme na summitu. Je tu fantastický rozhled. Vidíme na obou dvou stranách moře. Na jihu Libyjské a na severu Krétské. Zprava se táhne hřeben Bílých hor. Chvíli odpočíváme. Rostou tu kolem droboučké bíle zbarvené rostlinky. Petr kouká kolem a říká : Ale toto ještě není ten pravý vrchol. Ten pravý je o něco vyšší a je támhle, kousek dál.  Musíme tedy pokračovat dál. Přes menší dolinku se dostáváme mezi balvanová bludiště. Některé kusy jsou tu až 6 metrů veliké. Místy ale nevíme, kudy dál. Značky tu nejsou. Tedy většinou nejsou. Přelézáme několikrát kamenné závaly až se konečně před námi objevuje náš cíl, skutečný vrchol drsné hory Gingilos • 2.080 m.n.m. Máme obrovskou radost. Následuje srdečné objetí a přípitek. K čemu ? Jednak k dosažení vrcholu a pak, je 8. červen a mám dnes narozeniny. Petr vyndává z batohu vrcholové pivko a připíjíme si ... 

 Foto: Vrcholové foto na Mt. Gingilos

 

   

                           Paleochora •  Elafonisi

 

 

           Další trek, který jsme na Krétě absolvovali, byl trek z jihozápadní Paleochory na jednu z nejkrásnějších pláží na světě - Elafonisi, nazývanou též "Evropský Karibik". Cesta se nejdříve dlouho táhne podél pobřeží, pak stoupá prudce do kopce, odkud jsou nádherné výhledy na moře. Dále míjíme nově postavenou kapli v byzantském stylu a přes kamenitý nepřehledný terén se prodíráme pravou divočinou kolem trnitých keřů až skoro k moři. Překračujeme kouzelné písečné duny s velkými trsy fialových kvítků. Moře je dnes celkem rozbouřené a tak vidíme obrovské lámající se vlny. Neptun se zřejmě rozčílil. Napravo od nás se rýsuje temný vysoký hřeben hor a pod ním, v obrovské dálce na výběžku, se objevují překrásné tyrkysově zbarvené laguny. Už se tam šíleně těším, jak si dám koupel a zchladím si tělo. Sluníčko praží a spaluje každý kousel naší nezakryté kůže. Jsme na cestě již od šesti hodin a blíží se pomalu poledne. Cesta kolem moře se nekonečně táhne. Míjíme skupinku nudistů, kteří tu mají postavené stany. Probíjíme se kolem velkých kamenů až se konečně před námi vynoří "tropický ráj". Zátoky s křišťálově čistou mělkou vodou a jemným bílým až narůžovělým pískem. Je tu několik řad slunečníků, ale všeho všudy jen tři stromy. Takže stín žádný. Shazujeme ze sebe oblečení a šup do vody. Tak to je opravdový " Karibik "...

 Foto: Elafonisi beach

  

                         Paleochora • Sougia

           Tento pobřežní trek po A4 bereme v opačném směru. Tzn. že do Sougie plujeme lodí. Vystupujeme ve zdejším přístavu a vydáváme se nahoru skalnatou soutěskou s četnými porosty borovic a překrásných oleandrů. Po dosažení vrcholu opět sestupujeme skoro k moři, kde se nachází zbytky původního minójského osídlení, Lissos. Bereme si zde zásobu vody na cestu a pokračujeme opět nekonečným výstupem nahoru směrem do vnitrozemí. Náš původní dojem je, že jsme asi sešli z cesty. Nikde žádné značení. Petr se tedy vrací na poslední křížení cest, zda jsme neměli odbočit. Jdeme dobře, říká. Musíme dalece obejít skalistý výběžek Cape Flomes a pak po prudké hraně sestupujeme serpentinami směrem dolů k moři. Naskýtají se nám dechberoucí pohledy na Libyjské moře se spoustou malebných zátok. Ale cesta je úmorná, kvůli velkému vedru. V dálce vidíme pláž Anydri a ještě dále výběžek do moře, na němž leží Paleochora. Ale ta dálka ... No potěš mě pr ...l. Procházíme labyrintem obrovských skalisek a po chvíli jsme u pláže Anydri. Leží tu spousta naháčů a tak mi nezbývá, než mezi nimi prokličkovat až ke stánku s občerstvením. Nemáme už ani slzu vody. Sedáme pod slunečník a objednáváme pití. Pinkl je ale zřejmě už unavený a tak to trvá věky než nám přinese pití. Po odpočinku se zvedáme a pokračujeme po pobřežní prašné cestě až do Paleochory. Jsou to ještě asi čtyři kilometry. Zcela vyčerpáni se zastavujeme u kempu a opět doplňujeme tekutiny. Zouvám si boty a usedám do houpací sítě se zrelaxovat. Ale nějak se mi to nepovedlo. Přesedla jsem její polovinu a tak mě při zhoupnutí vyhodila na zem. A mám po radosti ! A taky naraženou zadnici. No to jsem tomu dala. Do centra Paleochory přicházíme skoro až za tmy.

 

 

 

 

pokračování bude
















 

17.02.2014 19:34:00
bilkovahelenaph
Copyright © 2009-2018 Helena Bílková. All rights reserved.

All published photographs are protected by copyright law. Their further use is possible only with the permission of the author.
Na všechny fotografie a články se vztahují autorská práva. Další šíření, kopírování nebo jiné použití je možné jen se souhlasem autora.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one